|
|
Divadlo jako nejpřímější projev duše
Osmdesáté narozeniny oslavil 1. dubna Josef Topol. Osobnost
českého básníka, dramatika a překladatele, autora
legendárního Konce masopustu, připomněl Český rozhlas Vltava
v minulých dnech ve svém vysílání hned několikrát: Klub
rozhlasové hry odvysílal 31. března jeho Hodinu lásky,
Nedělní verše s datem 5. dubna zněly Topolovým Poříčím (v
Poříčí nad Sázavou se autor narodil), topolovským byl týž
den i Souzvuk s názvem Byla to Léthé. A konečně na 10. dubna
je připraven dvouhodinový Páteční večer, který přinese
portrét jednoho z nejvýznamějších českých dramatiků
sestavený z vlastních rozhovorů, vzpomínek a ukázek z dramat
a poezie.
 
„Není lehké narodit se s tím, že věříme slovu, věříme na
slovo.“
„Mně těší především přímá řeč. Proto nerad ve hře píšu
scénické poznámky. Mimo drama je mi blízká poezie – báseň je
taky trochu přímá řeč. A přímá řeč – to je nepřímější projev
duše. Mám zápisky z gymnaziálních let – a to jsou samé
dialogy, odposlouchané ve vlaku, v hospodě a jinde. Žádný
popis by to nemohl nahradit. Slovo je spjato s bytostí,
takže z dialogu lze vytvořit – jako u Gogola – přímo
fyzickou podobu člověka, div zda byl tlustý či hubený.“ To
napsal Josef Topol v roce 1963. Je to vyznání básníka, pro
kterého bylo drama přirozenou formou, tou první, po které ve
svých dvaceti letech sáhl.
Čarující jazyk
„Josefa Topola,“ vzpomíná básník Jiří Kuběna, „jsem poznal v
roce 1955. Bylo mi tehdy devatenáct, Josefovi o rok víc. Jan
Zábrana nás tehdy s Vaškem Havlem zjara zavlekl na
představení Topolovy první hry, Půlnočního větru, k E. F.
Burianovi do D34 v Praze na Poříčí. Pokud člověk odhlídl do
romanticko-vlasteneckého děje, byl kromě autora (teprve
dvacetiletého!) největším zázrakem neuvěřitelně čarující
jazyk té hry (jakýsi inovovaný shakespearovský blankvers) –
byl to jazyk básníka. My tři, tehdy posměváčci všeho, co se
zrovna neudálo v akčním rádiu režimem v té době značně
rdoušené moderny, konkrétně dnes slavného Kolářova stolu ve
Slavii – jsme tehdy po představení místo všech odsudků
významně zmlkli.“
Drama Půlnoční vítr, inspirované Kosmovou kronikou, je první
hrou Josefa Topola, rodáka z Poříčí nad Sázavou, který po
ochotnických začátcích a absolvování gymnázia v Benešově
hledal útočiště v Burianově divadle.
Dalším určujícím okamžikem bylo setkání s dramaturgem Karlem
Krausem, který pro Národní divadlo, kam nastoupil s Otomarem
Krejčou, hledal nové autory. Začala tak třináctiletá
spolupráce básníka, dramaturga a režiséra, která dala
vzniknout jedné z největších kapitol Národního a českého
divadla vůbec. První Topolovou hrou uvedenou v Národním
divadle byl Jejich den v roce 1959 v režii Otomara Krejči,
druhou, o tři roky později, Konec masopustu.
Svět, který se rozpadá
Konec masopustu, dosud nepřekonaná tragédie, nesměla být
poprvé uvedena v Praze, ale jen v Olomouci. Ale po
triumfální premiéře se objevila během dvou let na repertoáru
snad všech českých divadel včetně Národního divadla. Příběh
posledního soukromého rolníka Františka Krále a jeho dětí
Marie a Jindřicha v jednom masopustním dni v sobě nesl obraz
rozpadajícího se světa, doby, která roztrhaná na kusy
odhalovala blížící se vše pohlcující prázdnotu. Jeho
tragické vyústění, smrt, která na okamžik shromáždí obec,
aby zpytovala své svědomí a zkoumala své činy, vyjadřovala
také básníkovo přesvědčení, že je možné a smysluplné psát
současná dramata, že je možné nalézt obecenstvo spojené
společným prožitkem a zájmem.
Hledání místa, které by umožňovalo taková setkání bylo
podnětem pro vznik Divadla za branou, založeného Otomarem
Krejčou, Karlem Krausem, Marií Tomášovou a Janem Třískou,
jehož se stal Josef Topol kmenovým dramatikem a jeho aktová
hra Kočka na kolejích součástí zahajovacího představení.
Od roku 1965 až do zákazu divadla v roce 1972 trvala
spolupráce Josefa Topola a jeho domovského divadla. Kromě
Kočky na kolejích uvedlo Divadlo za branou jeho tři další
hry: Slavíka k večeři, Hodinu lásky a Dvě noci s dívkou.
Kromě nich i tři překlady, Shakespearovu hru Marná lásky
snaha a (společně s Karlem Krausem) dvě Čechovovy hry, Tři
sestry a Ivanova.
Poslední premiéra „veselé hry s árií Figara“ Dvě noci s
dívkou aneb Jak okrást zloděje, která se měla konat 26.
dubna 1972 v autorově režii se už neuskutečnila a v červnu
bylo zrušeno a rozprášeno celé divadlo.
Ve vaťáku po Karlově mostě
Proč muselo být zrušeno právě Divadlo za branou? Možná právě
proto, že ho nebylo možné „znormalizovat“ a možná proto, že
svou prací, za kterou její tvůrci ručili celým životem,
neustále poukazovalo na neskutečnost normalizačního života.
„Když jsem podepsal Chartu 77, všecko se samozřejmě
zhoršilo. Znovu hledat jakoukoli práci, obživu pro rodinu.
Skončil jsem u kameníků pod Karlovým mostem a nebylo to to
nejhorší. Karlův most se zrovna opravoval. Ovšemže se
divadlo z obzoru čím dál víc vytrácelo. Když jsem někdy ve
vaťáku, páchnoucím naftou, šel po Karlově mostě s kanystrem
napojit druhý kompresor, který byl u staroměstské Mostecké
věže, stávalo se, že někdo, kdo mě odedávna znal, nahonem
dělal, že krmí racky. Chápal jsem to a spíš se mi ulevilo,
co vysvětlovat?“ Tak vzpomínal v roce 1991 Josef Topol.
Nejen, že komunistický režim zničil divadlo, které Josef
Topol spoluzakládal, že rozehnal herce, kteří mu rozuměli a
které měl rád, ale zničil i jeho obecenstvo. Normalizační
společnost, uzavřená a plná podezírání a nedůvěry, už
nemohla a ani nechtěla se společně scházet nad věcmi
důležitými pro celou obec.
V Konci masopustu říká Jindřich Husarovi: „S tebou se hned
jinak mluví. S tebou se toho nebojím.“ A Husar odpovídá:
„Copak ty máš strach ze slov? Co s nima povídá každej?
Kterejch se nebojí nikdo?“ – „Není lehké narodit se s tím,
že věříme slovu, věříme na slovo,“ napsal Josef Topol a svým
životem a dílem dokládá, že se této básnické odpovědnosti
nikdy nevzdal.
Vít Vencl, spolupracovník ČRo Vltava
Foto Jaromír Svoboda, Ondřej Němec |
