|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
A všichni se budeme smát...
Nedávno jsem si uvědomila, jak dávno jsem už u nás neslyšela
žádný politický vtip. Za mého socialistického mládí v
šedesátých letech to jimi při společenských setkáních a
zábavách přímo jiskřilo. Co jsme se tehdy nasmáli, když jsme
právě na politiku nenadávali. To u nás tehdy – ale i dnes –
znamenalo intenzivně politicky žít. Vůbec nejlépe se ale
politickému vtipu dařilo ve straně. Můj otec se aspoň ze
stranických schůzí na své škole domů téměř vždycky vracel s
nábojem nových politických vtipů. Nedovedu si ale
představit, že by se dnes ze schůze ODS někdo vrátil domů s
novými vtipy na vlastní stranu a nedej Bůh na její politiky.
A což teprve, když začalo vysílat Rádio Jerevan, to byla
přímo pastva pro pochybující socialistické mozky. Ono „v
principu ano, ale...“ přímo odráželo realitu žitého
socialismu s jeho rozporem mezi propagandou a skutečností,
odlehčovalo svým absurdním humorem a kouzlem nechtěného, ale
v jeho průpovídkách byla i jakási lidskost posilující
laskavost. Pro Thomase Manna byl „humor jen jiné slovo pro
solidaritu se vším živoucím“. Rádio Jerevan tímto „jiným
slovem“ bylo.
Kam se ale poděl politický vtip v naší nové polistopadové
společnosti?
Námětů je přece dost, stačí si jen denně přečíst noviny.
Podle některých expertů právě diktatury pomáhají politickým
vtipům na svět. Pak by tedy jejich absence měla znamenat, že
demokracii se u nás daří tak dobře, že společenské poměry a
politiku není třeba ironizovat. Jenom kdyby těch novin a
televize nebylo. Důvod, proč se politický vtip nějak
vytratil z našeho života, má asi spíš co dělat se všeobecnou
frustrací, že náš nový kapitalismus se nevydařil tak, jak
jsme si to představovali, a neukázal nám právě nejlidštější
tvář. Ve svých očekáváních zklamaní lidé ztratili důvěru v
politiku a zájem o ni. A lidé dělají vtipy, jen když jim
ještě na daném politickém systému záleží. Politický vtip je
zbraní bezvýznamných, mocí bezmocných, anonymní tvorbou
rostoucí z kolektivního vědomí.
Opakovaný dotaz v kruhu mých přátel potvrdil mou obavu. Ne,
ani oni už dlouho neslyšeli žádný politický vtip. Jeden –
nic moc – jsem ale přece jen ulovila: „U Babišů snídají,
Babiš jde pro housky a jeho žena mu říká: A kup taky Mladou
frontu.“
Nakonec jsem se obrátila ke vševědoucímu internetu s úmyslem
najít tu aspoň nějakou teorii politického vtipu. A vtom už
na obrazovku mého laptopu vyplulo hned několik platforem
vtipů rozdělených do řady kategorií, z nichž jednu tvořil i
politický vtip. Moji přátelé o nich zřejmě nevěděli, a proto
žádné politické vtipy neznali. Jistě, vtipů o blondýnách tu
bylo dvakrát tolik co politických, ale ty byly ve své
většině krásně ostré a hlavním tématem jejich ironické
reflexe byla nedůvěra v politiku a politiky. Český smysl pro
humor tedy kapitalismem přece jen neutrpěl. Zhluboka jsem si
oddechla a žíznivě se pustila do četby.
„Jak spolehlivě najdete v parlamentu tři blbce? Namátkou.“
„Vždyť my chceme jen vaše dobro! halasí na předvolebním
mítinku politik. Ale my vám je nedáme! řve dav.“
„Podle statistiky Evropské unie patří Česká republika mezi
nejzkorumpovanější evropské země. Takové krásné umístění, a
nikdo z politiků se tím nepochlubí.“
„Vzhledem k přechodu na ekologický program EU oznamujeme
občanům, že vypínáme světlo na konci tunelu.“
„Inzerát: Koupím vilu od poslance za cenu, kterou uvedl v
majetkovém přiznání.“
„Jaký je rozdíl mezi Petrem Nečasem a Billem Clintonem?
Nečas by si Lewinskou vzal.“
O český politický vtip je tedy dobře postaráno – ale na
internetu. A lidé si tady vtipy zřejmě čtou. Jenže politický
vtip žije tím, že jej vykládáte někomu druhému a ve sdílení
vašeho smíchu se stává tou nejúčinější zbraní moci
bezmocných. |
