|
|
 Zpráva
ze zájezdu
V jednom sudetském městečku zbývalo ještě dost času do
začátku besedy, na kterou jsem byl pozván, a tak jsem se šel
projít na místní hřbitov. Leží na mírném svahu a má tvar
obdélníku, jehož delší strana může mít tak dvě stě metrů.
Obešel jsem ho celý, občas se zastavoval před starými
německými hroby a bylo mi smutno. Až na jediného krásně
zachovalého urostlého anděla tam bylo všechno neuvěřitelně
rozbité a zdevastované. Střepy z náhrobních desek, povalené
a zlámané kříže, sem tam díra kamsi do země, úlomky kamenů a
kdysi honosných ozdob. Zmínil jsem se o tom pak divákům na
besedě a jeden z nich se mi snažil vysvětlit, proč to tak
je. „No jo, oni už jsou mrtví,“ pravil.
Za pár dnů jsem v jednom moravském městečku přespal v asi
nejhrůznější ubytovně, kterou pamatuji. V pokoji plném
hnilobných pachů a špíny se netopilo, scházelo i obyčejné
umyvadlo. O tom, jak to vypadalo o patro níž na toaletě, se
mi nechce psát a ze zrezivělého sprchového koutu šel strach.
Proseděl jsem půlku noci na tom, čemu tam odvážně říkají
postel, smrkal a trefoval se papírovými kapesníky do
odpadkového koše asi tak tři metry vzdáleného. Trochu mě
vyvádělo z míry, že jsem ani jednou za tu strašnou noc
neminul cíl, přestože jsem se na házení moc nesoustředil.
Kapesník vždycky přistál, kde měl, což spolu s tím
prostředím kolem začínalo mít nádech jakési neradostné
mystiky... Hřbitov tam ráno otvírali dřív než obchod s
potravinami, a tak jsem se před snídaní šel raději projít,
neboť jsem si za rozbřesku slíbil, že z ubytovny uteču dřív,
než ten barák spadne. Pozdravil jsem se se středoškoláky,
kteří chodí na hřbitov tajně kouřit, a pak si už konečně
koupil od vietnamského prodavače housky a jogurt a pustil se
do nich za jízdy v autě.
Toho dne mne totiž čekal koncert v jiném moravském městě, v
němž jsem ještě nikdy nehrál a vždycky jím jen projížděl – v
Napajedlech. Také tam jsem si udělal čas na procházku
hřbitovem, a udělal jsem dobře, neboť čtvrť, kde se nachází,
i široké okolí jsou krásně upravené, vydlážděné a označené.
Konečně ze mne spadla dvoudenní tíseň. Trochu to pokazil jen
depresivní nápis „Tady leží člověk žel, který lásku mezi
lidmi nenašel...“ na jednom z hrobů, jinak ale působil
hřbitov uklidňujícím dojmem, byl pěkně udržovaný, a ani to
nevypadalo, že by se tam kradly kovy tak často jako jinde.
Kromě toho se na něm nevyskytovaly nápisy, co se nesmí a co
musí, prostě se to tam nejspíš přirozeně nedělá či naopak
dělá, protože lidé jsou tu, jak se zdá, kulturní.
Kulturní lidé se dostavili v hojném počtu i do renovovaného
kina, v němž jsem vystupoval. Také tentokrát jsem jim
vylíčil své dojmy z místního hřbitova a o přestávce za mnou
přišel pán a děkoval mi. „To jste mě potěšil,“ řekl, „já
jsem totiž na tom hřbitově správce.“
Po dlouhé noční jízdě jsem se pak vrátil ze zájezdu domů do
svého útulného a vytopeného pokoje. Rýma mě ovšem doposud
neopustila, a tak jsem zase půlku noci strávil vsedě na
posteli, smrkal a trefoval se papírovými kapesníky do
odpadkového koše. Z nepochopitelných důvodů jsem byl v tom
házení mnohem méně úspěšný a každou chvíli jsem musel vstát
a uklízet ten nepořádek. No jo, člověk nemůže mít všechno,
hlavně že už zase jezdím na zájezdy...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
