Číslo 17 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Taťjanou Medveckou.

Taťjana Medvecká, herečka

To máte pravdu, vzhledem k tématu musím přiznat, že bližší mi přece jen byla její kniha Vejce a já. Sanatorium a jeho přísný režim, to je něco, před čím člověk spíš utíká. O to obdivuhodnější je, jak se s tím autorka vyrovnala. A jak štastně disponovaný člověk, jakým ona byla, dokáže nahlížet svět přes humor a vyrovná se i s ranami osudu. A ještě dokáže dát sílu dalším.

Betty MacDonaldová je opravdu ukázkovým příkladem toho, jak lze snášet životní rány s nadhledem. Dokážete to taky, nebo obtížně hledáte cesty, jak zvládat krize?

Shodou okolností mám za sebou smutný rok. V srpnu zemřela manželova maminka, která ve svých pětaosmdesáti letech byla plná energie a dobré vůle být kdykoli nápomocná. A během měsíce tu najednou nebyla. Za čtyři týdny na to jsme pochovali mojí pětadevadesátiletou maminku. A všechno je najednou jinak, jako bych poskočila v čase. Z dětství rovnou do stáří. Víte, jak to někde krásně napsal pan Lasica: „Kým moja mamička žije, som ja iba malým chlapcom“. Je mi jedenašedasát a uvědomuji si, jak je času strašně málo. Takže nezbývá než to přijmout a o to víc si času vážit. A taky přiznávám, že jsem vděčná, že mám tolik práce, je to pro mě záchrana.

Autorce Morové rány pomáhal humor. Vám taky?

Humor je dar. Kdo ho vnímá, je šťastný. Kdo ne, má to na světě určitě o moc těžší. Koneckonců, když nám při objednávání druhého pohřbu v tak krátké době po sobě nabídli množstevní slevu, byl to hodně černý humor. Ale byl...

Umíte si sama ze sebe dělat legraci?

Myslím, že ano. Neberu se moc vážně. Taky proč, že jo? Jen si uvědomuju, jak moc se proměnil můj vnitřní pocit. Úplně jasně si dovedu vybavit, když mi bylo přesně osmnáct, scházím po Zámeckých schodech, v kapse si hrdě nesu čtyři stovky, které jsem si byla právě vyzvednout, protože jsem si o víkendech přivydělávala na Pražském hradě jako průvodkyně. Dlouhé černé vlasy mi povlávaji ve větru, prostě svět mi leží u nohou. A dneska mám spíš pocit, že jsem nějaká myška, která stojí na zadních a hrabe pacičkama a setsakramentsky si uvědomuje, jak se zužují stěny, co ji obklopují. Život prostě profrčí a vy se v lepším případě zařadíte do zástupu před vámi. Často si vzpomenu na svou tchyni, jak mně, když jsem měla rizikové těhotenství a byla z toho celá vyplašená, jenom řekla: „Holčičko, nebyla bys první ani poslední.“ Hrozně moc mi to tenkrát pomohlo. Jak mě tak nějak srovnala, uvedla do souvislostí...

To jsou ty užitečné generační konfrontace... V Národním divadle, kde jste v angažmá, se také často střídají generace. Jaký máte pocit z mladých kolegů?

Mám teď za sebou čerstvou zkušenost z inscenace Po sametu, kterou hrajeme na Nové scéně. Práce s mými mladými kolegy mě moc bavila. Mají energii, jsou hraví a múzičtí a mají smysl pro humor a zároveň i kázeň. A taky jsem ocenila, jak režisér Jiří Adámek pracoval a jednal nejen s námi účinkujícími, ale jak byl otevřený a vstřícný k divákům. Před premiérou jsme ještě ne úplně hotovou práci předvedli studentům gymnázia. A diskuse, která pak následovala, byl opravdu dialog. Takovéhle setkání s mladými diváky jsem vlastně zažila v Národním divadle poprvé.

Média před časem rozvířila odchod některých vašich kolegů z Národního, s nimiž se rozloučil nový šéf činohry Daniel Špinar. Jak to vidíte vy? Byla to opravdu taková mela?

Víte, tohle jsou vážné věci a novináři ucítili šanci. Nemůžu se tvářit, že nevím, že pro řadu mých kolegů to určitě nebyly příjemné chvíle. Můžu mluvit jen za sebe, protože jsem u těch dalších schůzek nebyla. Pan Špinar byl vůči mně milý a příjemný a řekl mi, že by byl rád, kdybych pokračovala. Já jsem řekla, že jsem taky ráda a že mu svůj věk nijak nezatajuju. A to bylo všechno.

Kdybyste měla zhodnotit situaci v Národním, jak je na tom teď herecký soubor? Po všech těch výměnách nejvyšších šéfů...

Řekla bych, že to je předčasná otázka. Myslím, že potřebujeme hlavně čas a klid. Národní divadlo není snadná instituce, všichni vědí, jak by mělo vypadat, všichni od něj očekávají maximum, pro kritika je to ten nejlákavější cíl. Jenomže ono to není tak snadné. Teď odbočím. Když před lety z Národního odešel režisér Miroslav Krobot, bylo mi to hrozně líto, protože třeba v inscenaci Roku na vsi dokázal spojit herce různých životních i profesních zkušeností do jednotného hereckého stylu. O to víc jsem sledovala, jakou cestou se dál vydá. A on začal formovat Dejvické divadlo. Pomalu, poctivě, neokázale, po svém. Tak to trvalo pár let. A zpočátku i mimo zájem médií. Vím, že zkraje odmítal i různá pozvání na festivaly, dokud ten soubor postupně nevytvořil a nenaladil na stejnou notu. A myslím, že tenhle klidný a systematický způsob, jaký zvolil, nakonec přinesl hodně bohaté ovoce. Vím, že to, co teď říkám, může vypadat, že stárnoucí Medvecká skuhrá a volá po zpomalení, protože už nestíhá, ale já si opravdu myslím, že ta dnešní snaha po okamžitém výsledku a navíc samozřejmě co nejlepším, je zavádějící. Takže bych byla šťastná, kdyby činohra Národního divadla teď byla na nějaký čas hájená.

Na prknech Národního působíte dlouhá léta. Nikdy jste neměla chutˇzměnit, symbolicky řečeno, kulisy?

Na to je složité odpovědět. Byla léta tučná a pak taky roky hodně hubené. Jak tak třídím pozůstalost po mé mamince, objevuji stále nové a nové „poklady“, protože si maminka schovávala, jak už to tak maminky dělávají, výstřižky z novin a recenze a rozhovory a fotky a já si jen říkám, proboha, co já už se toho o sobě nažvanila. To takový Honza Hartl snad nedal rozhovor za celou svou kariéru...

S prominutím, mně ho dal...

Tak toho si považujte, tím se asi moc novinářů chlubit nemůže. Ale to jsem nějak zamluvila to špatné období. Podle mě to byla hlavně devadesátá léta. Ale o odchodu jsem neuvažovala. Vždycky jsem si vzpomněla na Janu Hlaváčovou, která mi kdysi dávno řekla, že taky měla období, kdy chodila kolem divadla – což v hereckém slangu znamená čekat na roli –, a já si řekla, když se to přihodilo i téhle velké herečce, tak proč bych to neměla zvládnout já. A v roce 1999 jsem dostala nabídku hrát v Rokoku komedii Oddací list. A představte si, my ji hrajeme dodnes!

To je dobře, ne?

No jo, ale občas si říkám – kdo rozhodne, že s ní konečně přestaneme? Máme pořád vyprodáno. Fakt je, že ji Ephraim Kishon skvěle napsal a je nadčasová. Všichni muži i ženy v hledišti vědí, o čem se hraje, neboť je o soužití jednoho páru, jedné rodiny. A to zažili skoro všichni... Už od dob svých studií vystupuju ve Viole, taky jsem hostovala v Divadle na Zábradlí. Čili zkusila jsem i jiná prkna. Ale Národnímu divadlu jsem věrná už čtyřicet let.

Patříte ke šťastným herečkám, které stále dostávají i dobré role filmové a televizní. Film Zdeňka Tyce Jako nikdy, kde se u lože umírajícího muže střídají dvě ženy, to musela být výzva, ne?

Děkuju za tuhle otázku. Ten film mám hodně ráda. Byla to krásná práce s fajn lidmi, citlivá režie, krásný scénář. Nerada se na sebe na plátně dívám, ale tady jsem to vydržela. Můžu odbočku?

Samozřejmě...

Hrála jsem kdysi v televizní operetě Rosemary Indiánku Vandu. Když se podíváte na můj orlí profil, tak je to vcelku pochopitelné, že. Byl tam záběr, kdy ke mně přichází Petr Kostka coby náčelník kanadské jízdní policie. Já měla takové nadýchané modré šaty, prostě zkultivovaná indiánka, a domnívala jsem se, že k němu v tu chvíli vysílám pohled plný vášně, výzvy a touhy. Když jsem pak ale hleděla v televizi na to cosi v modrých šatech, měla jsem pocit, že to ono má žaludeční nevolnost... Odtud moje nevole sledovat vlastní výkony. Vaše představa a výsledek se mohou diametrálně lišit.

Také hrajete v různých nových seriálech, mimo jiné v Reportérce. A s Markem Najbrtem natáčíte seriál Mattoni.

Scénář Reportérky od Josefa Klímy se mi zdál dobrý, navíc mi lichotilo, že budu hrát manželku Jirkovi Bartoškovi. Co si budeme povídat, Barťák je Barťák... Měli jsme spolu hrát i v seriálu Mattoni, který zmiňujete, ale ten musel být kvůli Jirkově nemoci přeobsazen. Jeho roli převzal Alois Švehlík, mladého Mattoniho hraje jeho syn David. A já hraju zestárlou Mattoniho manželku, starší vydání Táni Vilhelmové.

Jana Podskalská, filmová publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 13. 4.