|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo
Pravda a propaganda v mediální válce
To, že prvním poraženým ve válce bývá pravda, je všeobecně
známo. A válka se tu vede, a ne zas tak daleko za našimi
humny. Východní Ukrajina je zmítána konfliktem, při kterém
se obě strany snaží vítězit nejen na bojové linii, ale
chtějí ve svůj prospěch ovlivnit i světové veřejné mínění. V
mediální době je to ještě patrnější.
Termín propaganda bývá přitom často skloňován a často se
užívá jako kladivo na názory druhé strany: Pravdu máme my,
co tvrdí druzí, je propaganda. Z toho vyplývá, že toto
původně latinské slovo má nyní převážně negativní nádech,
propaganda je něco jako manipulace, lež, posunutá fakta.
Přitom původně měla propaganda význam neutrální jako způsob
šíření informací a názorů, které měly něco potvrdit, pro
něco získat veřejné mínění.
Tak tomu bylo i v původním významu: Slovo propaganda pochází
z latinského názvu církevní kongregace pro šíření víry a
znamenala právě ono šíření, v tomto případě jisté ideologie,
pro kterou mnozí dnes také nemají pozitivního slova. Odtud
asi ten pejorativní nádech. Šířit ovšem nějaké informace,
nějaký světový názor nemusí být ještě činností zlotřilou.
Svět byl vždy prostorem pro soužití i boj idejí, a když se
tak dělo formou nenásilnou, společnost to obohacovalo.
V tomto smyslu by snad propaganda nemusela mít tak špatnou
pověst. Faktem ale zůstává, že i pro vysloveně hanebné
praktiky ovlivňování veřejného mínění se slovo propaganda
běžně užívá. Řekněme, že ve zmíněném rusko-ukrajinském
konfliktu mají obě strany nějakou svou pravdu. Ukrajinci se
chtějí emancipovat, nemají už zájem žít pod ruským vlivem a
orientují se na Západ. Jejich stát není ideální, ale je
mezinárodně uznaný. Má své problémy a není prost
nacionalismu a radikálních sil. Velmi neobratně řeší otázku
svých národnostních menšin. Rusové zase prožívají trauma ze
zmenšení svého státu, těžce nesou, že jejich příslušníci
jsou v nějakém státě národnostní menšinou, a děsí se recidiv
minulosti, které souhrnně nazývají fašismus.
A jsme u propagandy. Obě strany vynášejí své trumfy a
zveličují problémy protivníka. To, že ruská strana má přece
jen navrch, dokázal nedávno údajně dokumentární film,
odvysílaný ruskou státní televizí, s názvem Krym – cesta
domů. Je až neuvěřitelné, že takové dílo mohou ještě někde
považovat za autentický dokument. Západní média si ho všimla
hlavně proto, že obsahoval rozsáhlý servilní rozhovor s
Vladimirem Putinem, ve kterém prezident přiznal v rozporu se
svými předchozími prohlášeními, že na Krymu v době referenda
operovali neoznačení příslušníci ruské armády. Přiznal tím
lež jako svou pracovní metodu a navíc připustil, že v
případě potřeby uvažoval i o aktivaci jaderného potenciálu
své země. Film ovšem vynikal dalšími propagandistickými
metodami, názorové odpůrce častoval hanlivými nálepkami,
jejich protestní akce měl za zmanipulované a organizované
zahraničními centrálami.
I když západní média nejsou ideální, těžko si představit, že
by někdo seriózní něco takového vyrobil a odvysílal. Západní
novináři by také pokládali svým politikům ostré polemické
otázky a nekývali by hlavou jak ten podivný žurnalista v
ruském filmu.
Je možné se ptát, co myslí proruští propagandisté tím, když
naopak západní média viní z propagandy. Žádné oficiální
instrukce nemají, každé médium vlastní někdo jiný a existuje
nedělitelná svoboda projevu i po projevu. Jednostranné
pohledy samozřejmě jsou tu také, ale často je to spíše
neprofesionalita, nebo prostě silný názor daného média.
Veřejnoprávní média bývají také někdy obviňována z
jednostrannosti a propagandy. Jenže to dělají často ti, co
sami propagandu provozují.
Možná by se všechny strany takových sporů, co je a co není
propaganda, měli zamyslet nad starou mediální zásadou: Úplně
nejlepší propagandou každé myšlenky je pravda. A posláním
opravdu kvalitních médií, především veřejnoprávních, je
pravdu hledat a podrobovat kritickým analýzám každé sdělení,
které se jako neotřesitelná pravda tváří, včetně těch
vlastních. |
