|
|
Duchamorný rub „věčného ženství“
Absurdní drama a literatura absurdity prožívaly ve světě
boom v padesátých a šedesátých letech minulého století. V
sovětském Rusku se však objevily už v letech dvacátých a
nastavovaly zrcadlo nesmyslnosti a krutosti vznikajícího
totalitního systému.
Báby– nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí složená z
textů Daniila Charmse, jednoho z předních představitelů
tohoto uměleckého proudu – nicméně dokládají, že smysl
autorových „nesmyslů“ se dotýká i jevů nadčasovějších, než
jsou ty, které vedly k jeho věznění a smrti hladem.
Koláž z Charmsových minipovídek, scénických črt, říkadel a
textových střípků sestavila a dramatické rysy jí vtiskla
Dora Viceníková, dramaturgyně a umělecký šéf divadla.
Pozoruhodně soudržnou scénickou kompozici z ní pak vytvořila
mladá režisérka Anna Petrželková, když jednotlivé části této
koláže nechala vyprávět, zpívat, pantomimicky a tanečně
předvádět, anebo – to nejčastěji – v interakcích rozehrát
sedmi postavám.
Herdekbáby a kadeřníci
Pět z postav – včetně malé holčičky – jsou „báby“: s
mohutnými šedými parukami na hlavě, v šedých šatech s
rudo-oranžovými květy. Jejich odpudivost zesílila autorka
kostýmů a scény Eva Jiříkovská tím, že je vycpala
molitanovými faldy. Báby se mezi sebou hádají, pomlouvají,
sdělují si přízračné a pro sovětské zřízení příznačné
historky, anebo zalézají do svých malinkých kobek, zkoseně
vyříznutých v zadní stěně jeviště. V těch jedí, pijí,
vyměšují, drbají se v rozkroku a roztahují nohy, chystajíce
se pojmout své milence. Expresivní stylizace projevu je u
každé z interpretek lehce odlišná: například Natálie
Drabiščáková představuje vehementní hysterku, Magdalena
Sidonová naivní, všemu se divící a vše rozpitvávající
blběnku.
Protihráčem ordinérních herdekbab jsou Miloslav König a Petr
Jeništa, dva ulízaní kadeřníci s pankáčskými chocholy na
hlavách. Svými topornými pohyby připomínají loutky. Skvěle
však vystřihnou i operní dueto. Ač fungují jako milostné
objekty samiček, sami jsou samčími bábami.
Inscenace má spád, její svěží temporytmus je dán
prostřiháváním dění na scéně a činností postav v „kobkách“.
Pomáhá mu i precizní práce s nejrůznějšími pazvuky a vtipné
využívání scénické hudby Jakuba Kudláče.
Smysl a kontext
Groteska, ironie a nonsens získávají v některých momentech
drsnost karnevalové persifláže a obscenity. Přímočaře i
prostřednictvím metafor je odkrýváno vše nízké v člověku –
závist, zlomyslnost, snaha ovládat bližní, poživačnost,
pitomost… Hříchy, či chcete-li „antropologické konstanty“
projevující se v jakémkoli společenském řádu jsou předváděny
s humorem a nadhledem. Zábavně a vtipně.
Inscenace mi připomenula Schwabovy Prezidentky, které
postihují obdobné téma. A také Matku, hru, kterou v roce
1987 napsal a později několikrát režíroval Jan Antonín
Pitínský, otec Anny Petrželkové. I když autorky o
souvislostech mezi svými Bábami a připomenutými dramaty
nejspíš neuvažovaly, všechny tři hry demaskují krutou,
duchamornou nízkost, jež si na sebe bere ženský háv. A tak
bezděky(?) vytvářejí drastický protipól závěrečných veršů
Goethova Fausta: „za věčným ženstvím jsme neseni výš“.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto KIVA |
