|
|
 Umanutost ženami a fotografií
Již osmdesátiletý Jan Saudek patří k celosvětově
nejznámějším českým umělcům, jeho vizuálně stylizované,
erotikou i estetizovanou ošklivostí prosycené fotografie,
často provokující svým sdělením, mohou současně nadchnout i
pohoršit. A totéž lze tvrdit o jeho mravních zásadách, o
životě orientovaném na leckdy bizarní sexuální vybití.
Nebylo divu, že jeho kouzlu podlehla i režisérka Irena
Pavlásková, když společně nachystali tragikomedii Fotograf,
uváděnou nyní Českou televizí ve dvou částech (sobota 9.
května, ČT 1, 21.50 a neděle 10. května, ČT 1, 22.05).
Ačkoli je Saudek veden jako spoluautor scénáře a jeho
přítomnost rámuje celý film, když obrazně řečeno předává
tvůrčí žezlo Karlu Rodenovi, jenž ztělesňuje titulového
fotografa, přiznává současně, že se nejedná o jeho
životopis. Prý snad polovina zpodobněných událostí je
smyšlená či skutečností jen volně inspirovaná, ostatně nikdy
nepadne hrdinovo příjmení, zazní jen oslovení Jene.
Pavláskové zjevně nešlo o to, aby otrocky vylíčila jeden
lidský osud: hledá takový pohled, který by více zobecnil
rozpoložení (možná geniálního) umělce, posedlého kyprými
ženštinami, lecjak umanutého, s pusou nevymáchanou, ale
přitom důvěřivého vůči těm, které se mu vetřou do soukromí s
úmyslem kořistit.
Není to model nijak objevný, učinit hlavní dvojicí starého,
něčím výjimečného muže na jedné straně a vypočítavé mladé
ženy na straně druhé. Často se jednalo o bohatství, mocenský
vliv či jinou proslulost – a docházelo k přetočení původní
středověké (vlastně už biblické) morality, kdy vilný stařík
lákal do svých sítí ctnou dívku. Jenže tento model zkornatěl
do uplakaných melodramat, takže později se ženské pohlaví
naopak stává nositelem rozvratu, neřkuli zkázy. Stačí si
vybavit filmy jako Bologniniho Dědictví Ferramontiů nebo
Zvjagincevovu Jelenu. Ukázaly typy žen, které bezohledně, a
přitom s úsměvem na rtech kráčí za svým mrzkým cílem.
Pavlásková svému filmu vtiskla výrazovou šťavnatost, danou
nejen vizuálním ztvárněním (kameru vedl David Ployhar),
které evokuje barevnou škálu Saudkových fotografií, a
dynamikou vyprávění, ale především mimořádně životným
hereckým uchopením. Karel Roden s obdivuhodnou jistotou
hlasovou i pohybovou, uchvacující svou bezprostředností,
pronikl do psýchy svého hrdiny, v lecčems zajisté
výstředního (třeba i svou příchylností k macatým, mírně již
povadlým ženám), ale přitom dojemného, sympatického
umanutostmi i nezištností. Scéna, kdy s pomocí juchavě
sprostonárodního popěvku svádí maminku své milenky, patří
mezi vskutku nezapomenutelné výjevy.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
