Číslo 19 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Vlasákem.

Jan Vlasák, herec

Mám jich několik. Nejsou památné, ale jednou budou, věřím tomu. Sám jsem je vlastní rukou vysadil. Na chalupě. Postavili mi tam totiž kousek od domu betonárnu, a protože trvalo hrozně dlouho, než kolem ní udělali i zeď, upravil jsem si to tam a začal jsem vysazovat alej různých stromů a keřů. Měl jsem tam i platan, ale uhynul mi. Mou vinou, protože jsem ho nezaléval. Jsou tam ale topoly, břízy, lípy...

Kolik jich je?

Dobrých padesát. Nějaké jsem musel vykácet kvůli vedení plynu pod zemí, ale zase jsem je vysadil jinde. Teď tam chodí lidé, myslím, že je jim tam dobře.

Jak jsou stromy vysoké?

Ty první, co jsem musel skácet, by dnes měly i třicet metrů. Ty mladší mají zhruba osm deset metrů.

Těší vás je i objímat, jako třeba Luďka Munzara?

Ne, takový vyznavač nejsem, i když je samozřejmě milé strom obejmout. Náš rodinný přítel Mirek Matal blahé paměti, malíř, k němuž jsme jezdívali na Moravu na jeho úžasný gotický mlejn s náhonem, chodíval objímat stromy do lesa.

Kam si chodíte pro energii vy, když ne do lesa?

Kam? Ke své ženě a ke vnoučatům. Když se tak na ně dívám, nevěřím, že jsou ze mě. A taky ji beru z křesťanství. Nejsem nijak žhavý praktikující katolík, ale pokřtěný ano. Držím basu se ženou a chodím s ní k evangelíkům do kostela, třeba ke Sváťovi Karáskovi nebo k panu Dvořáčkovi.

Spoléháte i na to, že vám občas v nouzi pomůže někdo shůry nebo že přijde zázrak?

Tak to určitě ne. K zázrakům jsem opatrný. Největší zázrak je život, který nám byl dán a zase nám bude odejmut. To ostatní je na člověku. Víra samozřejmě člověka posiluje, dává mu naději a sílu. Ale to konání nebo případný zázrak za vás nikdo neudělá, ani pánbůh. To si musíte udělat sami.

Vaše žena je psycholožka...

...a spisovatelka.

Pardon, také spisovatelka. Ale já se chci zeptat na tu první profesi. Je výhoda mít manželku psycholožku? Usnadňuje vám to soukromý život a rodinné vztahy?

Je pravda, že řadě věcí rozumí lépe než my ostatní, je na to študovaná. Ale co se vlastních dětí týče, je v první řadě máma, pak jde obor stranou.

Přišel jste na rozhovor rovnou z rozhlasu, kde jste točil dramatizaci o Václavu Talichovi. O čem je?

Účastním se toho jen okrajově, vlastně na záskok. Hlavní roli Talicha hraje Viktor Preiss. Točíme na základě reálného příběhu, který se stal v roce 1939 po okupaci. Václav Talich tehdy dirigoval v Národním divadle Mou vlast. V orchestru byli lidé různého smýšlení a stran – profašistických, komunistických, Židé... A někteří se mu vzepřou a řeknou, že by chtěli během koncertu pronést ke světu řeč, protože koncert je přenášen ven různými zahraničními rádii. Chtějí zastavit koncert a upozornit na to, že jsme jako Česko okupováni Němci. Začnou se o tom dohadovat, vedou různé zajímavé polemiky. A celý příběh je vlastně o tom, že dirigentovi vyčítají, že hraje v období nacismu, a měl by proti nacistům protestovat. On se hájí tím, že když udělá dobrou hudbu, neprospívá Němcům, ale svému národu v temných dnech... Takový věčný etický problém.

Tímhle tématem se zabývají různé hry, knihy i filmy. Třeba Mannův Mefisto.

My teď budeme shodou okolností v divadle na podzim zkoušet na totéž téma hru Na miskách vah od Ronalda Harwooda. Hlavní figurou je německý dirigent Furtwängler, který je po válce denacifikován a musí se hájit před tribunálem. Překrásný text.

Německé okupace se týkal také starší televizní seriál Tři králové, kde jste hrál. Je to jeden z mála projektů, který připomíná, že máme své hrdiny – Balabána, Mašína a Morávka z ilegálního odboje. Mimochodem, zdá se mi to, nebo se u nás hrdinům moc nedaří a málo o nich mluvíme?

To je téma, které mě také velmi zajímá. Teď zrovna čtu České snění od Pavla Kosatíka, které je přesně o tom. Jsem z toho smutný. Žijeme v iluzích, ze kterých se snad nikdy nevyhrabeme. Je to až neuvěřitelné. Po čtyřiceti letech komunismu tu pořád žijí lidé, kterým se stýská po bolševickém blahu. A nová, stoupající příchylnost k Rusům – to je totéž. Naše společnost je prošpikovaná kágébáky, ruskými mafiány, často se mi z toho chce zvracet. Co jsme to za pronárod? A naši politici se tváří, že to snad je v pořádku.

Řekla bych, že moc neznáme slovo hrdost.

Něco vám řeknu. Češi jsou nevděční mizerové, nevědí, co chtějí. Když měli Rakousko-Uhersko, chtěli ho rozbít, chtěli pořád něco jiného, svého, ale přitom neumějí sami cokoli smysluplně vybudovat. Měli monarchii naopak držet! Jenže Češi tohle zřízení ustavičně podrývali. Pak přišli bolševici, kteří všechno rozes.... Vždycky to tak udělají. Kamkoli se podíváte.

Plácáme se nějak od zdi ke zdi.

Problém je v tom, že nemáme politiky, kteří jsou uvážliví a prozíraví. Nemáme politickou elitu, byla vymydlena, tři sta let tu chybí. Zažili jsme dobu, kdy jsme museli spoléhat na Němce. A kolikrát si říkám – proč už dávno nejsme Němci nebo Rakušané? Máme podobnou mentalitu, jen jazyk je jiný. Sami si totiž vládnout neumíme. A teď si většina Čechů navolila Babiše. A předtím jako prezidenta Miloše Zemana. No, to si pomohli.

A společnost nabrala ten směr, o kterém jste mluvil – návrat k ruské síle.

Ano. Bohužel. Když se o nás po letech začali zajímat Američané, kterým jinak můžeme být ukradení, protože mají svých starostí dost, hned se bráníme, že to nechceme, ať se tu neroztahují. A teď se poklonkuje znovu Rusům.

Třeba to nastupující mladá generace uchopí nadějněji.

Podívejte, můj vnuk David se vyučil truhlářem a brzo pochopil jednu věc: že tu nechce být. A odešel do Švýcarska. Tam chodil od domu k domu a sháněl práci. Půl roku pracoval, vrátil se sem, a zase odešel. Říká, že radši bude dělat metaře na ulici tam než být tady. Protože v českých podmínkách si nic nevydělá, stát ho bude finančně odírat, různě mu komplikovat práci a okrádat ho. Jak on říká, ve Švýcarsku vás maximálně mohou okrást v hospodě, když vám nějaký Albánec sebere peněženku.

S tímhle vědomím se špatně žije. Nikdy vás nenapadlo také odejít? Natáčíte občas i pro zahraniční produkce, asi by to šlo.

Měl jsem možnost. Uvažovali jsme o emigraci už v roce 1969, manželka by se jako psycholožka určitě chytla, měla ve Švýcarsku známého – Přemysla Pitra. Kde by dnes byla. A já – mít větší odvahu – bych nejspíš mohl zkusit točit bijáky v Americe. Ale přiznám se vám, mně se nechtělo. Mám rád Železné hory, českou krajinu, jsem trochu pecivál.

To je taky vlastně kus té typicky české povahy. Nikdy jste toho nelitoval?

Upřímně řečeno ne. Jen těch peněz, ty bych měl větší. Ale říkám si: tak špatně se nemám, na život si vydělám a to je podstatné. O co jde? Záleží jen na tom, jak se vyrovnáte se svou ženou, dětmi, přáteli, s Pánem Bohem.

Co s profesí, s tou jste také vyrovnaný? Jak je na tom dnes české herectví?

Je to těžká profese. Když jsme šli v šedesátých letech do školy, nechtěli jsme peníze. První v řadě bylo umění, i když se o to každý snažil po svém. Dnešní mladí chtějí slávu a peníze. Točí seriály, chtějí být vidět, chtějí byznys. Nic proti tomu, je jasné, že se musí prosadit. Ale ta divná postmoderna, která všemu vládne, ta se mi nelíbí. Měli bychom se vrátit k příběhu.

To by měl být úkol mladé generace, ne? Jak ji vlastně vidíte, je jiná?

Je jiná. Není horší, ale podléhá obecné tendenci. Nectí se řemeslo, jevištní řeč. Málokoho slyším dobře mluvit. Každý chce prezentovat jen sebe, cpe na odiv své názory. Nectí se autorské texty. V Anglii vzniká ročně šedesát textů, které se veřejně čtou, aby se o nich vědělo. Vynikající příběhy od skvělých dramatiků. Několik se jich vždy uchytí a vidíte je pak na scéně.

Jana Podskalská, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 27. 4.