|
|
 Dva
světy
Minulý pátek a sobotu proběhl už třináctý festival volného
sdružení Osamělí písničkáři. Vystoupilo na něm dvacet šest
účinkujících v různých seskupeních a konstelacích, takže to
vyšlo celkem na více než třináct hodin hudby, neboť ti dva,
co se dostali na řadu jako poslední, měli dovoleno přidávat
a vystoupení Nikoly Muchové, jež se zúčastnila festivalu
poprvé, za doprovodu kytary Martina Kyšperského půlnoční
publikum rozparádilo tak, že zůstala na jevišti o půl hodiny
déle. „Nepojedeš nikam,“ zpívala, „budeš doma kojit, žádná
Paříž a lanýže...“
Bylo to krásné. Nejen její sugestivní a nezničitelný hlas i
text, který zejména ženy a dívky nadzvedával ze židlí, ale
celý festival. Zpívalo se o vášních, o hrůzách i krásách, o
strachu, o naději, ale místo zbylo i na hru se slovy, na
poezii. Dvacet šest lidí tří různých generací spojuje víc
než společné názory na svět či na hudbu úcta k vlastnímu
řemeslu, k cechu písničkářů. Nevyrábějí písničky na jedno
použití ani vycpávky do reklam či supermarketů, než vám
někdo ohlásí slevu. Podávají svědectví o skutečném stavu
duše národa, tak jako se to kdysi dělo tam, kde vznikaly
lidové písně. Stará svědectví sbírali Erben, Čelakovský či
Sušil a vydávali je ve zpěvnících, ta současná shromažďují
nezávislá vydavatelství, jako je Galén či Indies MG Records,
nebo si je můžete vyhledat na internetu, zajít si je
poslechnout do nějakého klubu, knihovny či jiného kulturního
zařízení. Pokud se k nim však člověk chce dostat, musí
zdolat stěnu, kterou se snaží stavět ti, pro něž je pojem
kultura totožný s pojmem zábava. Lidé, kteří by rádi udrželi
své publikum v nenáročnosti, lenosti a neochotě poslouchat
cokoli nového, odlišného nebo složitějšího a pro něž je
zřejmě důležité, abychom s nimi hráli jejich hry na ceny,
tituly, akademie, žebříčky, prodejnost a koláče
sledovanosti.
Minulý týden jsem víceméně náhodou zhlédl v televizi přímý
přenos předávání cen Anděl za populární hudbu a byl jsem
překvapen prázdnotou a šedí celé té akce. Zaujal mě ovšem
konferenciér Leoš Mareš, který se snažil zalichotit kolegovi
Marku Ebenovi tím, že si prý vždycky přál být jako on a teď
je mu podstatně blíž, neboť už jsou oba na ČT2...
Veřejnoprávní program ČT2 býval jakýmsi symbolem divácké
náročnosti, zatímco Leoš Mareš zářil coby hvězda komerčních
televizí. Smutný konferenciérův omyl spočíval v tom, že to
nebyl on, kdo se přiblížil kulturní úrovni tohoto
televizního kanálu, ale právě naopak – ČT2 časem sestoupila
na úroveň Leoše Mareše. A jinak jsem toho večera – stále
ještě s určitým překvapením – zjistil, že ani jednu z písní,
které v něm zazněly, nebudu mít potřebu slyšet ještě jednou.
Opačný pocit mám naštěstí z našeho víkendového festivalu.
Desítky písniček, které na něm zazněly, bych si rád poslechl
znovu, v klidu, abych si je mohl vychutnat nebo jim
porozumět do větší hloubky.
A tak je vlastně všechno, jak má být: Leoš Mareš na Dvojce a
písničkáři v klubu, který rozhodně nepatří k těm módním.
Jsou to dva světy a ty už se nejspíš nesetkají...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
