|
|
Královna a theatrum mundi
Každé úterý v 18.30 se královna Alžběta II. schází v
Buckinghamském paláci na krátkou konzultaci s předsedou
britské vlády. Činí tak již od počátku svého panování, takže
Churchillem počínaje se takto pravidelně setkávala už s
dvanácti premiéry. Anglický dramatik Peter Morgan –
mimochodem zeť Karla Schwarzenberga – učinil z těchto
schůzek látku své hry Audience u královny. Zaznamenala
světový úspěch a v současnosti se hraje i na Broadwayi s
Helen Mirrenovou v titulní roli.
V české inscenaci uváděné v překladu Zuzany Joskové a v
režii Alice Nellis na scéně Stavovského divadla ztvárňuje
Alžbětu II. Iva Janžurová. A to skvěle, bez obvyklých manýr,
jež si v posledních letech osvojila. Její herectví je
pozoruhodně tvárné: zdárně evokuje různé věkové fáze postavy
(syžet přitom není chronologický), královninu ironii,
laskavost i jistou tvrdohlavost a v neposlední řadě také
proměnlivou míru jejích sympatií či antipatií vůči
jednotlivým premiérům. Dramatik na jeviště přivádí osm z
nich a spolu s režisérkou, která se opírá o umění
interpretů, umožňuje hercům vytvořit – v poměrně krátkých
časových sekvencích – svébytné výrazné charaktery. Nejlépe
se to daří Václavu Postráneckému ztělesňujícímu Winstona
Churchilla, Františku Němcovi v roli Anthonyho Edena a Igoru
Barešovi coby labouristickému vůdci Haroldu Wilsonovi. S ním
si Alžběta II. rozuměla nejvíc.
Rovnocennou protihráčkou Ivy Janžurové je Taťjana Medvecká v
roli Margaret Thatcherové. Tu hra nezachycuje při řešení
krizových situací okolo Falkland či hornických stávek, ale v
momentě, kdy ji rozhořčil bulvární článek prozrazující, že o
ní Alžběta II. hovořila jako o arogantní a sociálně
necitlivé političce. Střet obou osobností je dramatickým i
ideovým vrcholem inscenace. Jako brilantní drobná interludia
pak působí výstupy královnina komorníka, kterého Jan Hartl
svými gesty, mimikou a intonacemi povýšil na lakonického
komentátora chování premiérů.
Dobový politický a společenský kontext jednotlivých scén
pomáhají přiblížit filmové šoty, promítané na polyekranové
pozadí scény. Nicméně inscenaci nedominuje politika, ale
humanistický náhled na „theatrum mundi“ a porozumění pro
iluze a slabůstky těch, kdož tímto tyátrem hýbou.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Martin Špelda |
