Číslo 19 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Vlasákem.

Milan Kruml, mediální analytik

Jsou to pozoruhodné příběhy z historie rádia, o nichž jsem se dočetl v knize Die Zeit: 12.30 – 90 Jahre Nachrichten im Schweizer Radio (Čas: 12.30 – 90 let zpravodajství se švýcarském rozhlase) Kurta Witschiho, někdejšího redaktora veřejnoprávního rozhlasu, kterou na jaře vydalo nakladatelství NZZ Libro. Týkají se nejen úplných začátků rozhlasového zpravodajství ve Švýcarsku, ale i poválečného vývoje a také pokusů o reflexi toho, co se se zdejší společností dělo v letech, kdy se malá alpská země stala jediným nacisty neokupovaným státem ve střední Evropě.
Jako je v Německu dvacátá hodina večerní pro velkou část populace spojena se začátkem televizních zpráv Tagesschau (na prvním programu veřejnoprávní televize), především starší obyvatelé Švýcarska mají s nejnovějšími a seriózními zprávami spojen čas 12.30. Už v roce 1931 začala stanice, vysílající pro švýcarské Němce, zařazovat v tuto dobu denní zpravodajský přehled, pro nějž většinu informací získávala prostřednictvím agentury SDA (Schweizerische Depeschendienst), od níž přebírala servis až do roku 1971. SDA platila za velmi blízkou úřadům a jazyk, kterým byly zprávy psány, tomu také odpovídal. Spíkři v rádiu museli zpravodajství přepisovat do srozumitelnější řeči. I proto popularita rozhlasových zpráv rychle rostla – a to nejen ve Švýcarsku, ale i v řadě oblastí sousedních zemí – Rakouska a Německa. A právě v tom byl kámen úrazu. Nacistické Německu bylo znepokojeno chováním některých švýcarských médií, které svou nezávislost kladly i nad státně politické zájmy, což byl odvážný postoj, ale pro řadu redakcí jediný možný. Nacisté se pokoušeli vyvolávat tlak na vládu, kterou od počátku války upozorňovali, že „štvavé lži médií“ nehodlají tolerovat.  V žaludku jim zejména ležel deník Neue Zürcher Zeitung. Spojenci Hitlerova Německa ve Švýcarsku žádali odvolání šéfredaktorů, zákaz novin a postihy redaktorů, protože prý ohrožují zahraničněpolitickou existenci Švýcarska.
Autor knihy vzpomíná na to, že švýcarské organizace, jako byla Akce za zachování neutrality, několikrát požadovaly zřízení dohledu na SDA (a potažmo i nad rozhlasovým zpravodajstvím). To se stalo jen částečně – jistou kontrolu nad zpravodajskými relacemi rádia mělo oddělení tisku a rozhlasu, zřízené armádou, jehož úkolem bylo zabránit narušení národní bezpečnosti.
Pozice rozhlasového zpravodajství byla na rozdíl od novin, které měly soukromé majitele, mnohem problematičtější. Lidé ve zpravodajství museli na jedné straně zabránit nebezpečným konfrontacím, na druhé čelit přívalu lží a manipulací z Berlína. „Ačkoli byly zprávy německé agentury čistou nacistickou propagandou, nemohla se SDA tohoto zdroje úplně vzdát, protože by jí jinak z Berlína obvinili, že šíří pouze protiněmecké zpravodajství nepřátelské strany,“ píše Witschi.
Stranou nezůstala ani varianta, že se Hitler nakonec rozhodne Švýcarsko okupovat. Pro tento účel bylo vypracováno několik plánů italsko-německého útoku na Švýcarsko (nejznámější měl krycí jméno Tannenbaum). Nacističtí agenti začali pořizovat seznamy novinářů, kteří měli být zatčeni ihned po obsazení velkých měst. Některé se měli pokusit likvidovat švýcarští fašisté. Vláda proto pověřila policii, aby redaktory rádia chránila. Tak byl například zatčen zahradník německého velvyslanectví v Bernu, který se snažil vyfotit spíkra Otto Steigera, který byl mimořádně populární a platil za národní identifikační postavu.
Nacistické Německo posléze Švýcarsko neobsadilo – bylo pro ně i přes všechny problémy, včetně existence svobodných médií, důležitější neokupované.
Rozhlasové zpravodajství, vysílající prostřednictvím stanice Beromünster, si z doby druhé světové války neodneslo jen vavříny. Snaha o neustálé „vyvažování“ vedla k tomu, že rozhlas ve svých relacích zcela ignoroval pronásledování Židů v Evropě. Když v roce 1942 Spojenci z Londýna oficiálně upozornili na genocidu, jíž jsou Židé vystaveni, zprávu sice agentura SDA rozšířila a otiskla ji i řada deníků, ale rozhlas ji do vysílání z obavy, že se stane záminkou pro další německé útoky, nezařadil. Witschiho kniha zmiňuje i tyto temné stránky z historie švýcarského rádia.