Číslo 19 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Vlasákem.

Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Říkávám si někdy, milí čtenáři a možná si to říká dnes, v časech všelijakých švarcsystémů, kurzarbeitů a rapidně se snižujících úvazků (nemluvě o samotné nezaměstnanosti) leckdo.  Totiž je-li právě to jeho povolání pro společnost vskutku nezbytné, a není-li, je-li alespoň potřebné. Mnohokráte jsem dumal nad tím, jak to přijde, že si každá společnost ustanoví svůj potřebný počet dělníků, rolníků, pracující inteligence a veksláků, jak tomu bylo za režimu minulého, který ale zase neměl patřičné kolonky procentuálního zastoupení pro – co já vím – uhlobarony, lobbisty, vymahače dluhů až třeba k černým šerifům, buskerům, lektorům tvůrčího psaní či instruktorům pro přežití. Ptal jsem se sám sebe, kolik současná společnost uživí třeba kominíků a kolik kulturních antropologů, o nichž se vyjádřil současný prezident v pro něj typické hyperbole „co Čech, to kulturní antropolog“. Leč připomněl-li by si svou profesní minulost prognostika, mohl by se jeho bonmot obrátit zčásti proti němu samému. Ne každý student prognostiky se jednou bude živit prezidentováním… Něco na tom ovšem je, sám coby pedagog nasměrovávám ke své profesi studentíky, kteří se jednou budou živit… Čím vlastně?
Tak třeba moje povolání zajisté není z nejpotřebnějších na světě, a to jsem ještě jaksi vnitřně i vnějšně rozpolcen mezi dramaturgem a výtvarným kritikem. Potřebovali něco z toho lidé kupříkladu v paleolitu? Kdybych byl býval tvůrce oněch nádherných jeskynních maleb v Altamiře hned zatepla, poté co sám stanul v úžasu před svým vlastním dílem, jaksi nevyžádaně, leč bona fide informoval, že je to celkem dobré v barvě i v kompozici, jenom ten bejk nalevo má anatomicky odfláknutou kýtu pravé zadní končetiny, byl by mne vzal – pln euforogenů, jak už tak umělci po dohotovení díla bývají –  možná reálnou kýtou téhož zvířete po hlavě, a hned by bylo po výtvarné kritice, alespoň pro paleolit. Coby dramaturg bych na tom nebyl o mnoho lépe: u večerního ohně by takový dobový rapsód jednoduchými slůvky, snad spíše skřeky a posunky předváděl fabuli úspěšného lovu na jeskynního medvěda, a já bych se nezdržel poznámky, že ke konci je to celé už trochu rozvláčné, chtělo by to ostrý střih a vynechání dvou tří vedlejších postav...
Inu, domnívám se, že dramaturga ani výtvarného kritika tehdy nikdo nepotřeboval a já bych byl musel držet rty semknuté a myslet si své.  Navíc počítám, že coby bytostný antimilitarista bych nepatřil mezi vzorové bojovníky a jako člověk s jistou mírou anarchistického světonázoru bych nebyl ani příliš loajální k nedemokraticky zvolenému vůdci tlupy. A ještě mne napadá: Jsa dnes amatérským mykologem (typicky a průběžně experimentujícím na sobě i svých bližních), i tehdy bych se svým soukmenovcům snažil čas od času nabídnout něco nečekaného k snědku… Pak by se mohlo stát, že by na mne vztáhl své chlupaté pracky celý paleolitický kolektiv.
Čím bych tedy tehdy byl, abych se uživil a zachoval své geny pro příště? Mám za to, že jsem na to přišel: stal bych se pomocníkem šamana, jakýmsi jeho ministrantem. Koukal bych mu pod prsty a sem tam nacházel nesrovnalosti mezi přáním a skutečností. Takže ani jeho následníkem bych se nakonec nestal, byv jím prokouknut a třeba i proklet. Leč předával bych – opět neloajálně – tuto zkušenost dál; nejspíše paleolitickým adolescentům, opovrhujícím autoritami a čekajícím na svou příležitost. A tak bych se stal tím, čím jsem dnes, tedy pedagogem. Zjevem nepotřebným i potřebným, kazícím mládež nekorektními myšlenkami a živícím se tím, co po tlupě zbude… Vím, o čem píši, milí čtenáři: Kolikrát jen jsem na svých toulkách po divokých krajích současných Čech zaslechl onen lidový příměr o pedagogovi coby darmožroutovi. Pod zorným úhlem současnosti, jak jinak…