|
|
 Jaká jsou tajemství jejich očí?
Oscarem oceněný argentinsko-španělský snímek Tajemství
jejich očí (pátek 22. května, ČTart, 22.10) se vrací k
traumatickým okamžikům novodobých argentinských dějin,
zejména ke svévoli vojenských junt, které maří veškerou
činnost řadových policistů při vyšetřování zločinů. Vrah
usvědčený z brutálního znásilnění a ubití bezmocné ženy je
totiž získán pro potlačování levicové opozice jako velice
cenný spolupracovník, jehož minulost se v takovém případě
stává bezpředmětnou.
Příběh samotný ovšem režisér Juan J. Campanella nepojednal
přímočaře ani plakátovitě: buduje jej jako svého druhu
retrospektivu, která se odvíjí v myšlenkách čerstvě
penzionovaného vyšetřovatele Benjamína (Ricardo Darín), jenž
se po čtvrtstoletí vrací k případu, kterým byl nejsilněji
zasažen. Ač jej vyřešil, neprosadil zjednání spravedlivého
trestu, dokonce v obavách před zavražděním (obětí se stal
jeho kamarád náhodně pobývající v jeho bytě) musel odejít do
bezpečnějších míst. Své dávné zážitky chce zpracovat do
románu, rodícího se z prvotního protokolárního záznamu.
Setkává se dokonce s Irenou, svou někdejší nadřízenou (Soledad
Villamilová), která pocházela z bohatých a vlivných kruhů.
Benjamín ji kdysi platonicky miloval, aniž se své city
odvážil projevit.
Režisér zkoumá tenkou hranici mezi Benjamínovými vzpomínkami
a představami, někdy záměrně toto rozmezí stírá. Například
ve scéně, kdy si Benjamín představuje, jak jeho přítel mohl
být zavražděn. A do toku vyprávění, místy se ocitajícího na
pomezí rozostřené vize, vcházejí i vizualizovaná tvrzení
někoho jiného, například manžela zavražděné ženy, jenž
tvrdí, že pachatele, díky cynickému režimu nepostižitelného,
vlastnoručně dostihl a zabil, i když vzápětí vychází najevo
jiná skutečnost. Ale dávný případ se Benjamínovi vrací i v
podobě zvukových útržků, marného volání o pomoc, v podobě
obrazových střípků z pohledu na zohavené mrtvé tělo.
Tajemství jejich očí, jakkoli herecky zůstává v rovině
verbálního rozměru bez valného přiblížení duševních
nejistot, navozuje vcelku přesvědčivý obraz někdy
donkichotského počínání zarputilých poldů, v jejichž
počínání často zaujímá velkou roli smysl pro zdánlivě
nepodstatný detail (třeba při zjištění, že dlouho
nepolapitelný pachatel má jednu nepřekonatelnou vášeň:
fotbal). A některé sekvence ohromí svou velkolepostí, třeba
pozvolné přibližování k zaplněnému sportovnímu stadionu,
završené detailními průhledy na ústřední hrdiny prodírající
se nepřehlednými davy. Nejsilněji zní výzva, aby také za
„nedotknutelné“ zločiny následoval trest…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
