|
|
Smysl Ladislava Klímy pro „selfie“
„Jest jen jeden cíl vpravdě důstojným: stát se – Bohem,“
praví Odjinud, jeden z pěti protagonistů Lidské tragikomedie
Ladislava Klímy. A hlásá tak i původní „egodeistický“ cíl
svého stvořitele. V dramatickém opusu, který Klíma dokončil
tři měsíce před svou smrtí, se sarkasticky ohlíží za tím,
jak jsou lidské i „nadlidské“ tužby a cíle – nejen ty jeho –
v průběhu života naplňovány. Režisérka Hana Burešová a
dramaturg Štěpán Otčenášek přetavili se „svými komedianty“ v
nové inscenaci Divadla v Dlouhé tento scénický traktát v
zábavnou podívanou, členěnou – ve shodě s předlohou – do tří
částí. První dvě se odehrávají v hospodě, třetí na jejích
troskách.
V prvním dějství zapíjejí hrdinové hry maturitu a
představují své životní cíle: rozpálený milovník Shoř
(Miroslav Táborský) by chtěl pomilovat všechny ženy na
světě, obdivovatel Napoleona Obnos (Miroslav Hanuš) touží
být velkým vůdcem či podnikatelem, Kantorka (Martin Matejka)
míní poznat světové kultury a spojit je v jednu. Zmíněného
Odjinuda představuje Marek Němec s fešáckým knírem jako
mladého Ladislava Klímu. Další autorovou sebeprojekcí je pak
žíznivý básník Pulec (Jan Vondráček): s heroickým gestem
Čingischána, o němž chce napsat epos, hází do sebe jedno
pivo za druhým.
V druhém dějství – po třiceti letech – úpí Shoř pod
pantoflem příšery, z Kantorky je námezdní pisálek a z Pulce
houmlesácký notorik. Uspěl jen pracháč Obnos a zřejmě i
Odjinud, jenž se před přáteli zjeví jako mladé plavovlasé
božstvo – snad Ježíš coby avatár Višnua. V poslední části,
odehrávající se za dalších dvacet let, pak kostymérka Jana
Preková a interpreti přeměňují s velkým gustem karikatury
postav ve fantasmagorické stvůry, které ve víru hudby Ivana
Achera působí až apokalypticky. Jediný, kdo vypadá normálně,
je kupodivu Pulec – přestal pít. Průzračný, tančící přízrak
Odjinuda ho však k jeho lahvi vrací. Vždyť – nač brát život
vážně? Jak praví mistr: „Vším opovrhovat, všemu se smát, se
vším si hrát!“
Karnevalizované pojetí Klímova egodeismu odráží v burleskním
zrcadle inscenace jak soudobý zbytnělý egoismus a smysl pro
„užívání si“, tak všeliké pseudoduchovní pinožení. Zbývá už
jen vytáhnout chytré telefony a udělat si s těmi přízraky na
jevišti své selfie.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Martin Špelda |
