Číslo 21 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Josefem Somrem.

Sláva dokumentům!

„Dobře se bavte!“ nabádal nás, filmové diváky, rádoby vtipný spot České televize před každou projekcí na letošním festivalu Finále Plzeň. Idea televizních bossů, kteří veřejnoprávní funkci svého média zřejmě zredukovali na pouhou zábavu, se tedy nenápadně proplížila i sem. „Dobře se bavte!“ A do ticha potom jako by někdo řekl: „A moc nepřemýšlejte, a hlavně nám do ničeho nemluvte...“

Ještěže alespoň v soutěži dokumentárních filmů, které jsem měl tu čest opět uvádět, to bylo úplně jinak. Člověk se chvíli bavil, chvíli děsil, občas jen tak zíral, ale především se většinou dozvídal něco, co dosud nevěděl. Letos mezi nejzajímavější filmy patřil dokument Veroniky Liškové Danielův příběh, o němž mi jedna známá den před projekcí řekla, že je „hnusnej“. Pojednává totiž o pedofilii, a ta v lidech obecně vyvolává hluboký odpor. Jenže jak jsem se vzápětí při projekci přesvědčil, tak naprosto jasné to zas není. Mladý muž, který se s obdivuhodnou dávkou odvahy postavil před kameru, přizná, že navštívil sexuologa, ten ho vyšetřil a zjistil, že je sexuálně orientován na mladé chlapce a nedá se s tím nic dělat. Film je dokumentem o tom, jak se se svým problémem vyrovnává, jak se smiřuje s tím, že nikdy nemůže najít životního partnera, s nímž by mohl být šťastný. Bude osamělý, protože naplnění jeho touhy by nutně znamenalo kriminální čin, což se mu přirozeně příčí. Ve filmu mimo jiné zazní, že devadesát procent zločinů na dětech nepáchají pedofilové; už proto, že dětem ubližovat nechtějí, vždyť je mají rádi. A co teď s našimi předsudky?

Nejvíc mě zaujal film mladé slovenské režisérky Vladislavy Plančíkové Felvidék – Horní město. Vydala se v něm po stopách svých slovenských a maďarských předků, odhalila nám utajované dějiny násilného vystěhovávání Maďarů ze Slovenska, a ještě to celé dokázala zpracovat krásně výtvarně. Dobře jsem se při tom i pobavil, vážená Česká televize...

V posledních letech představuje Finále Plzeň původní tvorbu českou i slovenskou a letos, řekl bych, přivezli nejzajímavější filmy právě Slováci. Třeba film Hrana Patrika Lančariče o charismatické osobnosti bratislavského skladatele Marka Brezovského, který svůj krátký život naplněný vášněmi všeho druhu, tvrdé drogy nevyjímaje, ukončil jako dvacetiletý v roce 1994. A dokument Vlna versus břeh, který režíroval Martin Štrba, zase připomněl takzvanou slovenskou novou vlnu, strhující dílo fotografů, kteří v osmdesátých letech vystudovali pražskou FAMU a vytvořili svéráznou komunitu překvapující originálními nápady a neutuchající energií. Ale byly tu i filmy české – sugestivní snímek Andrey Culkové o škodlivosti cukru, důstojná oslava morálně neporažené zpěvačky Marty Kubišové natočená Olgou Sommerovou, vhled Martina Duška do života mladého páru ze severu Čech a Utajené dopisy o zvláštním panu učiteli, který kdysi za komunismu svérázně a nikoli černobíle řešil otázku výchovy romských dětí...