|
|
 Vinnetou
a hrací skříňka
Nový český komiks si připsal další body albem Moje kniha
Vinnetou, které napsala a nakreslila jako svůj debut
pseudonymní Toy Box a vydal pražský Labyrint. Trochu
labyrintická je i samotná kniha. Splétá nejen slovo s
obrazem, ale v jejich rámcích taky tři příběhové roviny.
Klasicky dějové a vlastně melodramatické, a tedy chytlavé,
atraktivní. Ale nejdřív k tomu obrazu.
V kresbě je Toy Box poučená na umění ulice, na graffiti, na
spontánních sprejerských kreacích. A taky na koláži, na
překrývání, míchání různých významových plánů. Její rukopis
je živý, uvolněný, plyne stránkami přirozeně. Z detailu
přechází ostře v celý plán, je v něm lyrická měkkost i
drásavá exprese. Podobně se slovem.
Autorka svedla v jedno vyprávění příběh svůj, příběh svého
kamaráda z dětství a příběh, řekněme, obecně platný, jakési
rekviem za alternativní kulturu v Čechách i v cizině
devadesátých a nultých let. Všechny tři příběhy mají
romantický kořen. Ve všech stojí jedinec proti světu.
Autorka/vypravěčka proti smrti své kamarádky. Kamarád z
dětství proti tragickému finále dobrodružného příběhu s
titulním indiánem v hlavní roli. A alternativní kultura
proti svému neodvratnému konci. První a třetí zápas jsou
nejtragičtější, protože nejdou zvrátit. Rakovina je stejně
krutá jako totální systémová účelnost. A tak se bojuje
především na druhé frontě – vlastní kreativitou, fantazií,
vůlí změnit stav věcí. Vinnetou nezemře, protože jeho malý
čtenář mu napíše příběh s jiným koncem, lepším a
šťastnějším.
Ve svém romantickém východisku i výhledu je samozřejmě Toy
Box sympatická. Méně sympatická je ale v pózování pod
vlajkou anarchismu, squattingu, revoluce. Její vzpoura si
vystačí s hesly, frázemi, výkřiky. Skončí na povrchu, k
jádru se nedostane. Viz naivně stylizovaný autorčin medailon
na záložce. Pokud si ale konzument jejího komiksu tuhle
složku odmyslí, má před sebou skvělé dílo – naléhavý příběh
na věčné téma podaný aktuálním, suverénním stylem.
Radim Kopáč,výtvarný a literární kritik |
