Číslo 21 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Josefem Somrem.

Alena Wagnerová, spisovatelka

O bohatství trochu jinak

Myslím, že to byl Dušan Hamšík, kdo na počátku šedesátých let otiskl v tehdejších Literárkách článek o své cestě do Itálie. Cesta do Itálie nebyla tehdy právě každodenní záležitostí; touhou mnohých jistě, ale málokdo dostal výjezdní doložku, aby se třeba zrovna tam mohl podívat. Takové články proto člověk četl s velkým zájmem, protože mu otevíraly byť zprostředkované okno do světa. Nevím už, co všechno v článku stálo; mne zaujala ta část, kde popisoval své setkání s bohatým italským průmyslníkem, který jej pozval do svého opulentního sídla. Možná si myslel, že „chudého Čechoslováka“, za jaké jsme tehdy platili, svým přepychem ohromí. Ale na autora Italovo bohatství a luxus, v němž žil, neudělaly pražádný dojem. Svou návštěvu ve vile popsal, ale ony příslovečné zlaté kohoutky v koupelně mu přišly spíš směšné. No, když je potřebuje k životu, ať si je má. Ale jemu samotnému bohatství nic neříkalo, nebyla to pro něj žádná hodnota.

Na mne ovšem právě tím, že se nenechal Italovou vilou oslnit, autor velký dojem udělal a jeho článek pro mne svým způsobem znamenal i jakési osvobození. Zdálo se mi, že právě jako „chudí Češi“ touto imunitou vůči bohatství získáváme zpět kus samozřejmosti a důstojnosti své existence v jiném společenském systému, a upevnilo se ve mně přesvědčení o tom, že bohatství člověk k životu nepotřebuje, pohled na malebné italské městečko naproti tomu ano.

Odpovídalo to také našemu tehdejšímu životnímu stylu. Ve středostavovsky-kulturním segmentu společnosti, v němž jsem se tehdy pohybovala, byly peníze prostředkem k uživení a uspokojení životních potřeb, ale ne životním cílem a vůbec ne statusovým symbolem. A musím se přiznat, že tato skepse vůči bohatství, jíž mne článek před lety infikoval, ve mně zůstala.

Velké společenské proměny jsou vždycky provázeny i velkými majetkovými přesuny. Tak tomu bylo v roce 1918, stejně jako v letech 1945, 1948 a naposledy v roce 1989. Spíš menšina takových přesunů bývá také legální, souvisí to s novými teprve se vytvářejícími mocenskými strukturami a majetek je vždycky – byť různými způsoby – spojen s mocí. A ještě nestabilní politická situace nelegálnost těchto přesunů podporuje. Také u nás po sametové revoluci k takovým obrovským změnám majetnických vztahů došlo a také ne vždycky legální cestou. Jistě, řada lidí spravedlivě restituovala znárodněný majetek svůj nebo svých předků a dovede s ním také v tradicích rodiny zacházet, jako třeba některé šlechtické rody nebo vlastníci půdy. Sotva ale můžeme věřit tomu, že by někdo během několika týdnů, nebo dokonce hodin mohl skutečně legální cestou získat majetek v hodnotě několika miliard korun a stát se vlastníkem obrovského pozemkového nebo průmyslového bohatství. K tomu je třeba dobré obeznámenosti s dosavadními hospodářskými strukturami a nedostatek skrupulí. Vznikla tak nová „třída“ zbohatlíků, kteří svým chováním a machinacemi nedávají společnosti, mírně řečeno, právě dobrý příklad.

Po čtyřiceti letech státního socialismu česká společnost také z větší části ztratila zkušenost i vědomí závazků a řádu, které s sebou vlastnictví přináší, a podle toho se chovají noví zbohatlíci i společnost sama vůči nim, jako kdyby už bohatství samo bylo morální kategorií a dávalo člověku víc práv než ostatním. Peníze jako životní cíl. Být bohatý ale samo o sobě ještě není žádnou hodnotou, bohatství znamená především správu svěřených či získaných hodnot, zodpovědnost vůči lidem a společnosti, kterou s majetkem člověk získává. Noblesse oblige, jak říkají Angličané. Bohatství zavazuje. To cítili mecenáši, jakým byl třeba Josef Hlávka a další: Užívat majetku, rozmnožovat jej a přebytky přerozdělit a vrátit zpět společnosti. Protože i tyto přebytky byly vytvořeny shromažďováním práce mnoha lidí.