|
|
 Písničky
o Praze
Napsat písničku o Praze, to může být velice zapeklité.
Takhle ještě o jednotlivých místech nebo čtvrtích, to by
bylo schůdnější, ale o Praze obecně? I když jste písničkář a
máte dost velké sebevědomí, snadno si můžete uříznout
ostudu. Když se to ovšem povede, stojí to za to. Voskovec s
Werichem například napsali kolem roku 1930 do hry Golem svou
první „satirickou“ píseň právě o Praze. Jmenuje se Pražská
Java a určitě si vzpomenete alespoň na verš „Vono to baroko
není špatný pro voko, ale je vo voko vokolo baroka flinkat
se bez floka...“ Je tu s námi už bezmála devadesát let, ale
nestárne. Zato Praha je zlatá loď, text, který napsal asi o
dvacet let později básník Karel Šiktanc, působí dneska
komicky: „Na tisíc zvonů tramvajáci zvoní, na tisíc veršů
básník píše o ní, křehkých jak úsměv jejich žen. Praha je
zlatá loď, na které slunce v máji po nocích přespává...“ V
takovéhle Praze nikdo z nás nikdy nebydlel. Jiří Suchý se s
tématem vypořádal s nadhledem: „Já neznám ani Michli a
neznám Hradčany, mám s sebou ale bichli, v tý je to napsaný“
(Píseň o Praze). S humorem a ironií to zvládla i Zorka
Růžová, když pro Jaroslava Hutku počátkem sedmdesátých let
napsala Pražské tango: „V kanálech jsou krysy líné, občas i
potkan se vylíhne, ve Vltavě plavou kapři, jeden až dva,
někdy i tři...“
O několik málo let mladší je Madame Praha Vlastimila
Třešňáka, o níž autor říká, že ji napsal v opilosti a našel
ráno u postele, jenže my všichni, kteří jsme tou písní po
léta fascinováni, hudebníkově tehdejší šťastné opici
blahořečíme. Madame Praha, s níž se miluje na stojáka v
průjezdu, která ho odkopne a pak se rozbrečí a bere ho pod
paží, to je milostná báseň i nelítostné vyznání, oslavná óda
nebo také úpěnlivá kletba. Takovou píseň člověk nemůže
poslouchat bez zaujetí. Buď ji vypne, anebo se do ní
propadne. Podobně nezapomenutelná je i Praha magická
Vladimíra Merty. Napsal ji v polovině osmdesátých let a
představuje ojedinělý pokus o monumentální písňovou fresku s
nadčasovým, ale přitom i hluboce aktuálním významem.
„Náměstím, kde kdysi lidu kázal revoluční kněz, šustí šeky,
limuzíny lidí společnosti bez peněz. Na nároží hospoda
Parlament, kde do toho můžeš mluvit – jen to zkus – pssst!
Za sto let budeš mít svoji ulici jak on, jak mistr Hus.“
Merta tehdy na Portě šokoval svazácké ideology, kteří si
mysleli, že mají festival pod kontrolou, když Prahu zařadil
jako přídavek a dvacetitisícové publikum na Lochotíně
ohromil. Zároveň si tím vysloužil další ze zákazů činnosti,
ale i to už je historie.
Z písní napsaných v posledních pětadvaceti letech mě nejvíc
zaujaly tři. Jednou z nich je polozapomenutý kuplet Ivana
Mládka Pražská mešita: „Hele Čecha ješitu, nechce v Praze
mešitu, bojí se o jitrnice, o dvanáctku ještě více!“ Zdaleka
nejen proto, že se v něm nacházejí tradičně zábavné
mládkovské rýmy jako Nuslím/muslim, ale zvláště tím, jak tu
jde autor programově našim xenofobům proti srsti. Jan
Jeřábek v písni Při cestě z práce zpívá o Praze, která je
venku i uvnitř – myšleno kolem nás i v nás – a přestože v ní
„syčí neonový had“, říká si: „stejně tě mám rád“. Podobný
motiv lásky k tomuto nejednoduchému lidskému mraveništi
můžeme najít i v písni Pod Prahou Jakuba Königa zvaného
Kittchen: „Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí, je
úplně jiná, úplně nepodobná těm šťastným obličejům v
televizích. A ty si říkáš – mám ji rád, nebo nemám ji rád? A
vlastně nevíš...“
Praha má nejen stovku věží, ale i tváří. A když se písnička
o ní povede, a není to zase tak často, pomáhá nám to tohle
podivuhodné město pochopit. Venku i uvnitř...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
