Číslo 23 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Adolfem Bornem.

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

Písničky o Praze

Napsat písničku o Praze, to může být velice zapeklité. Takhle ještě o jednotlivých místech nebo čtvrtích, to by bylo schůdnější, ale o Praze obecně? I když jste písničkář a máte dost velké sebevědomí, snadno si můžete uříznout ostudu. Když se to ovšem povede, stojí to za to. Voskovec s Werichem například napsali kolem roku 1930 do hry Golem svou první „satirickou“ píseň právě o Praze. Jmenuje se Pražská Java a určitě si vzpomenete alespoň na verš „Vono to baroko není špatný pro voko, ale je vo voko vokolo baroka flinkat se bez floka...“ Je tu s námi už bezmála devadesát let, ale nestárne. Zato Praha je zlatá loď, text, který napsal asi o dvacet let později básník Karel Šiktanc, působí dneska komicky: „Na tisíc zvonů tramvajáci zvoní, na tisíc veršů básník píše o ní, křehkých jak úsměv jejich žen. Praha je zlatá loď, na které slunce v máji po nocích přespává...“ V takovéhle Praze nikdo z nás nikdy nebydlel. Jiří Suchý se s tématem vypořádal s nadhledem: „Já neznám ani Michli a neznám Hradčany, mám s sebou ale bichli, v tý je to napsaný“ (Píseň o Praze). S humorem a ironií to zvládla i Zorka Růžová, když pro Jaroslava Hutku počátkem sedmdesátých let napsala Pražské tango: „V kanálech jsou krysy líné, občas i potkan se vylíhne, ve Vltavě plavou kapři, jeden až dva, někdy i tři...“

O několik málo let mladší je Madame Praha Vlastimila Třešňáka, o níž autor říká, že ji napsal v opilosti a našel ráno u postele, jenže my všichni, kteří jsme tou písní po léta fascinováni, hudebníkově tehdejší šťastné opici blahořečíme. Madame Praha, s níž se miluje na stojáka v průjezdu, která ho odkopne a pak se rozbrečí a bere ho pod paží, to je milostná báseň i nelítostné vyznání, oslavná óda nebo také úpěnlivá kletba. Takovou píseň člověk nemůže poslouchat bez zaujetí. Buď ji vypne, anebo se do ní propadne. Podobně nezapomenutelná je i Praha magická Vladimíra Merty. Napsal ji v polovině osmdesátých let a představuje ojedinělý pokus o monumentální písňovou fresku s nadčasovým, ale přitom i hluboce aktuálním významem. „Náměstím, kde kdysi lidu kázal revoluční kněz, šustí šeky, limuzíny lidí společnosti bez peněz. Na nároží hospoda Parlament, kde do toho můžeš mluvit – jen to zkus – pssst! Za sto let budeš mít svoji ulici jak on, jak mistr Hus.“ Merta tehdy na Portě šokoval svazácké ideology, kteří si mysleli, že mají festival pod kontrolou, když Prahu zařadil jako přídavek a dvacetitisícové publikum na Lochotíně ohromil. Zároveň si tím vysloužil další ze zákazů činnosti, ale i to už je historie.

Z písní napsaných v posledních pětadvaceti letech mě nejvíc zaujaly tři. Jednou z nich je polozapomenutý kuplet Ivana Mládka Pražská mešita: „Hele Čecha ješitu, nechce v Praze mešitu, bojí se o jitrnice, o dvanáctku ještě více!“ Zdaleka nejen proto, že se v něm nacházejí tradičně zábavné mládkovské rýmy jako Nuslím/muslim, ale zvláště tím, jak tu jde autor programově našim xenofobům proti srsti. Jan Jeřábek v písni Při cestě z práce zpívá o Praze, která je venku i uvnitř – myšleno kolem nás i v nás – a přestože v ní „syčí neonový had“, říká si: „stejně tě mám rád“. Podobný motiv lásky k tomuto nejednoduchému lidskému mraveništi můžeme najít i v písni Pod Prahou Jakuba Königa zvaného Kittchen: „Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí, je úplně jiná, úplně nepodobná těm šťastným obličejům v televizích. A ty si říkáš – mám ji rád, nebo nemám ji rád? A vlastně nevíš...“

Praha má nejen stovku věží, ale i tváří. A když se písnička o ní povede, a není to zase tak často, pomáhá nám to tohle podivuhodné město pochopit. Venku i uvnitř...

Jan Burian, písničkář a spisovatel


  Písničky o Praze
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Servírka s Pollockem v Řeznické
  Navštivte
 
  Modré stíny nad Olomoucí
  Téma