|
|
Servírka s Pollockem v Řeznické
Cena Thálie, kterou letos získala Vilma Cibulková za roli
„Hitlerovy“ režisérky Leni Riefenstahlové, znovu potvrdila,
že hereččině psychologizující, minuciózní interpretaci
svědčí komorní prostředí. Podobně jako v Divadle Ungelt, kde
za roli nacistky Fischerové získala před osmi lety svou
první Thálii, mohla Cibulková i na scéně Divadla v Řeznické
takřka na dotyk s diváky prokreslovat charakter své Leni s
pomocí nepatrných gest či záchvěvů mimiky.
Úspěch s Leni zřejmě herečku i divadlo navnadil k další
spolupráci. Jejím objektem se stala hra amerického dramatika
Stephena Sachse Kalifornská mlha, přeložená Pavlem
Dominikem. Středem zápletky je nejpříšernější obraz, jaký
kdy hrdinka hry – nezaměstnaná servírka Maud – spatřila. Z
recese jej u vetešníka koupila jako dárek pro svou
přítelkyni. Leč jeden z Maudiných známých, učitel výtvarné
výchovy, v artefaktu rozpoznal dílo Jacksona Pollocka,
nejslavnějšího z představitelů „action painting“. Inscenace
se otevírá scénou, kdy do přívěsu, ve kterém Maud bydlí a
který je zaplněn spoustou deček a kýčovitých tretek,
vstupuje světový expert na americký abstraktní
expresionismus, aby posoudil, zda Maud vlastní falzum, anebo
skutečného „Pollocka“.
Zdá se, že komunikační propast mezi nevycválanou a
nevzdělanou ženštinou z okraje společnosti a skrupulózním
odtažitým estétem se nemůže zmenšit ani dramatickým střetem,
k němuž vede kunsthistorikův jednoznačný soud, že obraz je
pouhou napodobeninou Pollockových pláten. Jenže se ukáže, že
Maud není tak hloupá, jak se zdá, a expert tak kovaný, jak
se jeví. Vilma Cibulková v roli Maud i Lubor Šplíchal v
pozici jejího sucharského protihráče zvolna v tomto střetu
obnažují jak křehká a zranitelná místa dosavadní existence
svých figur, tak neméně sporná a labilní místa panujících
estetických soudů a teorií.
Přes téma „opravdovosti“ v umění se hra dobírá k
problematice pravdy a autentičnosti našeho žití. Inscenace v
Řeznické ovšem odkrývá toto jádro hry jen částečně. Možná za
to může rozhodnutí Vilmy Cibulkové ve hře nejen hrát, ale
zároveň ji i režírovat. Větší nadhled nad postavami by v
nich nejspíš mohl odkrýt více charakterových fazet, a tím
ono zásadní téma „opravdovosti“ žití nasvítit ještě ostřeji.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Divadlo v Řeznické |
