Číslo 23 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Adolfem Bornem.

Modré stíny nad Olomoucí

Čtenářům po celém světě včetně těch českých učarovala severská detektivka. Nakladatelství chrlí romány Stiega Larssona, Joa Nesboho či Larse Keplera. Detektivní žánr má ale svou tradici i v české literatuře: detektivky psali kupříkladu Václav Erben, který na scénu uvedl kapitána Exnera, v příbězích Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany byl na stopě zločinu doktor Pivoňka. Představitelem detektivního žánru současnosti je Michal Sýkora, jehož Případ pro exorcistu došel zpracování jak v rozhlase, tak v televizi. Tým kriminalistů pod vedením Marie Výrové vystupuje i v románu Modré stíny, ze kterého je v režii Tomáše Soldána a podání Františka Strnada připravena čerstvá četba na pokračování – od 1. června vždy ve 22.00 vysílá ČRo Dvojka. 

Co vás přivedlo k literární tvorbě?

Když jsem začal psát Případ pro exorcistu, neměl jsem vlastně žádné ambice, jen jsem si chtěl vyzkoušet, jestli bych dokázal napsat román. Říkal jsem si, když se to nepovede, tak se nic neděje, když se to povede, bude to dobré a uvidíme, jak se věci budou dál vyvíjet. To, že jsem napsal detektivku, spoustu lidí překvapilo, a musím se přiznat, že to vlastně překvapilo i mne.

Proč jste se rozhodl pro detektivní žánr?

Zabýval jsem se detektivkou odborně a k tomu samozřejmě patří přemýšlení o způsobech, jakými je detektivka vystavěna a vyprávěna, jaká pravidla musí splňovat, zkrátka, co všechno musí dobrá detektivka mít, aby správně fungovala. Současně jsem si uvědomoval, že v současné české literatuře chybí něco, co by se blížilo britské detektivkářské tradici, tedy žánrový příběh postavený na složité záhadě, kterou detektiv řeší ryze intelektuálními metodami. Obzvláště jsem postrádal – a stále postrádám – žánr takzvané univerzitní detektivky, v němž právě Britové vynikají. Takže jsem si řekl – proč to vlastně nezkusíš? A taky to měl být text, jaký bych si i já rád přečetl, ten typ detektivky, který kdysi dávno charakterizoval Josef Škvorecký slovy „spojení vraždy s legrací“.

Váš první detektivní román nese název Případ pro exorcistu a odehrává se v Olomouci a v nedalekém Štěpánově. Český rozhlas jej uvedl v roce 2013 jako četbu na pokračování a posléze jej Česká televize natočila jako třídílný seriál. Měl dobrou sledovanost, ale mnozí mu vytýkali, že je v něm turisticky atraktivní Olomouc zpodobena jako nevzhledné maloměsto. Co říkáte těmto výhradám?

Hned po vysílání prvního dílu se v Olomouci zformovala skupinka diváků, kteří se nedokázali vyrovnat s mírou stylizace a nadsázky, kterou režisér Hřebejk použil. Kamenem sváru se především stal záběr na koně, kteří cválali přes olomoucké Dolní náměstí. To, že tam ti koně skutečně byli, a že tedy nešlo o inscenovaný komparz, tito pseudopatrioti nebrali jako argument. Hřebejk netočil cestopisný dokument, ale fikci. Posuzovat život v Olomouci a okolí podle Případu pro exorcistu je podle mě stejně pošetilé jako dělat si představu o životě v meziválečném Londýně na základě Hercula Poirota. Takže na tyto výhrady neříkám nic. Ostatně jeden z mých studentů to velmi trefně glosoval slovy: Jak můžou někomu vadit koně na náměstí ve městě, kde celou volební kampaň parkoval u radnice kombajn?

Váš román Modré stíny se odehrává v Olomouci, částečně i na Palackého univerzitě. V Olomouci jste se narodil, tamní univerzitu jste vystudoval a dnes na ní působíte jako pedagog. Obě prostředí tedy důvěrně znáte. Neobával jste se, že budou čtenáři za literárními postavami hledat skutečné osobnosti?

Neobával, ale asi jsem měl. To, že jsem své příběhy umístil na reálná místa a do existujících institucí, má na mnohé čtenáře – včetně těch, o nichž jsem se mylně domníval, že by měli dokázat odlišovat realitu od fikce – natolik hypnotický účinek, že se domnívají, že zobrazuji i skutečně žijící osoby. Mnohokrát jsem už opakoval, že vše, o čem píšu, je čirá fikce, ale mám pořád pocit, že mi stejně řada lidí nevěří.

Román Modré stíny odkrývá některé negativní praktiky při čerpání z veřejných zdrojů, varuje před korupcí, klientelismem a propojením vrcholné politiky se světem zločinu. Neobával jste se negativních reakcí od příslušníků naší politické reprezentace?

Kdybych chtěl být potměšilý, odpověděl bych otázkou: Domníváte se, že příslušníci toho, co nazýváte „politickou reprezentací“, čtou beletrii? Ostatně intelektuální guru strany, jejíž zástupce vystupuje v mém románu, kdysi řekl, že nikdy žádnou detektivku nečetl, protože je to prázdná a falešná zábava. Ale vážně: když chcete napsat společenskokritický román, tak se možných negativních reakcí dopředu bát nemůžete a nesmíte. Být v těchto věcech politicky korektní nebo, jak se říká, „vyvážený“ by znamenalo prostě čtenářům lhát.

Co v současné době píšete?

Momentálně se intenzivně snažím dokončit detektivku, kterou jsem začal psát už před dvěma roky, ale pak jsem ji odložil, protože jsem pořád nebyl spokojený s výsledkem. Mezitím ji Petr Jarchovský použil jako námět na další třídílnou sérii pro Českou televizi a Jan Hřebejk by ji měl v létě začít natáčet. Takže dělám vše pro to, abych román stihl dopsat dřív, než jej diváci uvidí v televizi.

Jan Sulovský, slovesný dramaturg

Foto Milena Valušková