|
|
 Adolf
Born, výtvarník
Jak vzpomínáte na své filmové začátky?
Začínal jsem v době, kdy velké studio animovaného filmu
sídlilo ještě v Bartolomějské ulici. Tehdy tam vrcholila éra
Jiřího Trnky. Musím říct, že Trnkovo dílo v animovaném filmu
je geniální. Však taky za ním jezdily pro poučení spousty
mladých filmařů z domova i ze světa. Trnka svým
inspirativním příkladem propagoval české umění. Mnozí
filmaři se snažili přiblížit jeho úrovni. Je dobré to
připomínat právě teď, protože klasický animovaný film pomalu
mizí, je nahrazován všelijakými moderními výstřelky.
Moderní technologie asi nemáte moc rád…
Proto taky už nedělám žádné animované filmy! Přenechávám to
lidem, kteří propadli kouzlu všeho moderního. Já jsem velmi
konzervativní člověk, nemám ani mobil, klasické telefony
jsou mi daleko milejší. Nebyl bych rád, kdyby mi zadrnčel
mobil v autobuse, nebo když jdu po ulici.
Jak důležité místo má ve vaší tvorbě film?
Je to součást mého života. Však jsem s ním také začal už v
šedesátých letech. První večerníček jsem dělal s Václavem
Bedřichem, jmenoval se Až já budu velký. Pracoval jsem i s
Jiřím Brdečkou a dalšími. Můj nejdelší – celovečerní –
animovaný snímek bylo Dobrodružství Robinsona Crusoe,
námořníka z Yorku; dělali jsme ho s mým přítelem, režisérem
Stanislavem Látalem. Vznikal původně pro německou televizi
jako rodinný seriál s desetiminutovými díly. Ale my si s
Látalem řekli, že když máme tolik materiálu, mohli bychom z
toho udělat celovečerní film. A tak jsme to slepovali
dohromady, což byla hodně těžká práce. Udělat z krátkých
pasáží souvislý filmový děj je dlouhé a náročné.
Měl jste stálý tvůrčí tým?
Vytvořili jsme autorskou trojici, které jsem pak zůstal
trvale věrný: animátor Jaroslav Doubrava, scenárista Miloš
Macourek a já jako výtvarník. Byla to pro nás velmi zábavná
práce, rozuměli jsme si, všichni jsme měli podobný smysl pro
humor. Naše pracovní schůzky vždycky podkresloval humor.
Práce pro animovaný film byla pro nás vůbec svým způsobem
zábava; někdy mi to užíralo čas, ale v zásadě jsme se dobře
bavili.
Kde jste bral inspiraci ke svým kresleným hrdinům, třeba
k Machovi a Šebestové?
Inspirace přišla většinou zvenčí, z reality, tu jsem si
ovšem převedl do své řeči. Když jsme začali pracovat na
seriálu s Machem a Šebestovou, chodila naše dcera do třetí
třídy a měla bratrance, který byl o třídu výš. Právě z těch
dvou dětí jsem vyšel a upravil si jejich obraz podle svého.
Machovi jsem nechal brejličky, protože synovec je taky měl,
a Šebestová má blond vlasy po mé dceři. Ale přimyslel jsem k
ní navíc mašli. Pravda, ta tenkrát už nebyla in, holky ji
nenosily. Jenže já potřeboval na hlavě své hrdinky barevný
akcent.
Líbily se dceři Erice vaše filmy a ilustrace?
Víte, děti reagují na práci svých rodičů vždycky trochu s
odstupem, poněkud chladněji než ostatní děti. Nechtějí
vypadat, že jsou z nich moc nadšené. Ale vím, že Erika Macha
a Šebestovou brala. A když se dověděla, že byla inspiračním
zdrojem pro Šebestovou, odpustila mi to. Jen nikdy neměla
velkou radost, pokud jsem se o ní zmínil, dodnes zuří, když
o ní mluvím.
Vaše animované filmy televize pořád uvádí. Myslíte si, že je
rozdíl mezi tím, jak je vnímaly tehdejší děti a jak na ně
reagují dnes?
Rád vzpomínám, že české děti byly „filmově“ vzdělané,
dokázaly například přijmout a ocenit gag, zabíraly na něj,
vůbec je nepřekvapovalo vygradování scény. Když jsme si
někdy s Milošem Macourkem nebyli jisti určitou scénou,
pozvali jsme dospělé spolupracovníky, aby nám ji pomohli
posoudit, ale jejich reakce byly téměř nulové. A pak jsme
tam vzali děti – a ty reagovaly okamžitě. Nevím, jestli to
dnešní malí diváci umějí.
V poslední době jsme svědky trapných bojů o značku Krtečka:
čí jsou autorská práva, komu pan Miller dovolil užívat
podobu krtka pro hračky, na reklamní předměty, kdo ho naopak
protiprávně zneužívá a tak dále. Vaše animované hrdiny něco
takového nepostihlo?
Kdekdo se o to snažil, ale nikdy jsem na nic takového
nepřistoupil. Nedovolil jsem použít Macha a Šebestovou na
reklamy nebo na textil, odmítl jsem nápad obchodních center,
aby se jako dárek za velký nákup rozdávala knížka. Všem
říkám, že bych se musel zeptat Miloše Macourka, ale s ním se
už těžko domluvím, když je tam nahoře. Takže žádná „značka“
nepřichází v úvahu.
Ve vaší tvorbě nikdy nechybí humor, ať je to nadsázka,
ironie, recese, nebo třeba „jen“ prostá legrace, ale nikdy u
vás nenajdeme zlomyslnost. Stalo se vůbec někdy, že jste
nakreslil zlobnou nebo jízlivou karikaturu?
Pokoušel jsem se, ale sám jsem to zlikvidoval. Nevím, jestli
bych měl ještě něco přidávat k tomu, co vytvořili velcí češí
humoristé. Když člověk čte nebo poslouchá Švejka, znovu si
ověří, jak byl Hašek geniální. Podle mne pouze dva naši
spisovatelé dokázali naprosto geniálním způsobem odhalit
českou povahu: Hašek a Hrabal. Nastavili zrcadlo českému
národu jako nikdo jiný. A Češi, kteří vždycky měli smysl pro
humor, to vědí a milují je.
Mají podle vás Češi ve svém humoru opravdu něco
zvláštního, svébytného?
Ano, zejména určitý typ humoru, kterému se někdy říká
intelektuální. Ale nejsme jediní, znám i jiné národy, jimž
se humorem podobáme. Našimi nejbližšími příbuznými v tomto
smyslu jsou Turci.
Turci?!
Moc se to o nich neví, ale Turci mají vůbec povahu blízkou
Čechům. Akorát je mezi námi jeden rozdíl: Když někdo v
Istanbulu hodí na zem lajntuch a rozloží na něj řemínky k
hodinkám, pásky a jiné drobnosti na prodej, a pak si odskočí
na kafe, nic se mu z jeho improvizovaného krámku neztratí. U
nás by za chvíli zmizel i ten lajntuch.
Jako výtvarník se celý život potkáváte se slovesnými
autory, spisovateli a básníky. Kteří vedle Hrabala a Haška
patří k vašim oblíbeným? Které rád ilustrujete?
Za své milované autory považuji Poea a Defoea. A hlavně
bajky všeho druhu od různých autorů. Ty ilustruji zvlášť
rád. Právě jsem dokončil ilustrace k Ezopovým bajkám,
zabýval jsme se Krylovem i La Fontainem. Všichni bajkaři
jsou mi blízcí. Často totiž prožívali to samé, co my za
komunistického režimu, i když jejich životní zážitky nebyly
třeba tak drastické. Mnoho klasických bajkařů i kreslířů
dovedlo elegantně posunout politické téma do literární či
výtvarné nadsázky a to se mi líbí. Dokázali svými jinotaji
vyjádřit dobu a vysmát se jí. Oblékli například nějaké zvíře
do notoricky známého kostýmu francouzského ministerského
předsedy. A cenzoři se neodvážili říct, že to prase vypadá
jako jejich ministerský předseda! Mohlo by se to přece
obrátit proti nim, že v praseti vidí karikaturu premiéra. A
už by je lifrovali do káznice.
Celý život střídáte výtvarné obory, techniky, postupy.
Podílel jste se jako výtvarník na hraných filmech, dělal
divadelní výpravy a kostýmy, mimo jiné i pro Národní
divadlo. Jak to střídání aktivit zvládáte?
Takové odskoky mi vyhovují. Film mi nikdy nevzal veškerou
energii, stihl jsem při tom dělat třeba ilustrace pro
dětskou knížku. Z „nefilmových“ činností nejradši vzpomínám
na výpravu k Čertovi a Káče, protože to byla první inscenace
po naší tzv. sametové revoluci, byli jsem nabití energií a
touhou udělat něco nového, jiného. Tenkrát se nám v pekelném
kotli smažil i Stalin!
Říkáte „takzvaná“ revoluce, je v tom snad nesouhlasný osten?
Jistěže není! Zaplaťpánbůh za listopad 89! Přinesl všem
mnoho dobrého a zásadně převratného. Třeba svobodu pohybu.
Člověk může jet, kamkoliv chce a na co mu stačí peníze. Já
se sice mohl podívat ven i předtím, ale pro mnohé to byl
nedostižný sen. Chtěl jsem, aby svoboda byla pro všechny,
aby si každý mohl splnit svůj sen. I cestovatelský. Já jsem
taky moc rád, že můžu jet kdykoliv třeba do Řecka nebo do
Turecka. Na druhou stranu ale je pravda, že každý
diktátorský režim, ať nacistický, nebo komunistický, vždycky
dokázal vyprovokovat umělce k mimořádným tvůrčím činům. Je
to svým způsobem paradox, ale skoro bych řekl, že
demokratický režim vlastně bere kus energie pro uměleckou
tvorbu, motivaci pro ono „My jim to nandáme!“.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 25. 5. |
