Číslo 23 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Adolfem Bornem.

Radko Kubičko, komentátor ČRo

Historie jako munice pro politický boj

Kulatá výročí významných událostí se přirozeně slaví a média nezůstávají pozadu, pokud jde o jejich připomínání. Historické děje tak znovu ožívají a hledá se poučení pro dnešek. Letošní sedmdesáté výročí konce druhé světové války bylo ale přece jen poněkud jiné. Jako by ta minulost promlouvala k dnešku nějak více. Dá se to ostatně srovnat s rokem loňským, kdy se připomínalo velekulaté sté výročí zahájení první světové války. Byla to historie více či méně mrtvá.

Snad jen někteří srbští nacionalisté se snažili očistit minulost své země od pověsti těch, kteří ji vlastně vyvolali. Ale protože Srbsko není světová velmoc, ani na ni neaspiruje, málokdo si toho povšiml. S druhou válkou, která ovšem byla tak trochu pokračováním té první, je to jiné. Své velmocenské postavení se snaží obnovit jeden z jejích velmocenských účastníků, a to nástupce Sovětského svazu, Rusko.

Jeho současný prezident Vladimír Putin zalitoval několikrát rozpadu Sovětského svazu, protože Rusko jím velmocensky oslabilo. Přišlo také o svou komunistickou ideologii, která jako hrozba uměla držet v šachu svobodný svět. A vítězství ve Velké vlastenecké válce, jak Rusové druhou světovou válku nazývají, je jednou z mála velkolepých kapitol v jejich dějinách. A do toho jsou tu události na Ukrajině a anexe černomořského poloostrova Krym.

Takže zatímco na Západě si připomínali spíše padlé vojáky a další oběti války, Rusko jako by přišlo s rozdmýcháním starých konfliktů a strašáků. Na rozdíl od oslav před pěti lety se do Moskvy na vojenskou přehlídku nedostavil žádný z významných světových politiků. A Rusko na Západ nedůvěřivě hledí a v podtextu prohlášení ruských politiků je, že projevuje nevděk za podíl na osvobození a bezmála snad sympatie k tehdejším agresorům.

Média se tomu uměla přizpůsobit, protože právě konflikt je jejich živnou půdou. V České republice jim to dostatečně usnadnil prezident Miloš Zeman, který se rozhodl do Moskvy na oslavy odjet a do poslední chvíle udržoval novináře v napětí, jestli se přehlídky zúčastní, nebo ne.  Zoufale se hledaly argumenty pro prezidentovu účast i proti ní.

Diskutovalo se i o samé podstatě tehdejších konfliktů. Rusko totiž přichází za současné napjaté situace se zvláštním dějinným výkladem, ve kterém často označuje všechny své nepřátele, současné i tehdejší, nálepkou fašismu, ať už to jsou skuteční fašisté, nacisté, nebo jen různí nacionalisté, bojovníci za nezávislost svých národů, odpůrci komunismu a Stalina nebo i liberální síly a demokraté. Přitom samotné označení za fašistu je sporné a je to tradiční součást ruského pohledu na svět, protože za skutečné fašisty označuje ostatní svět jen příznivce určité ideologie, která má svůj původ v Itálii.

Německé agresory a okupanty tehdejší doby nazýváme nacisty, nakolik Německo podlehlo diktátu ideologie národního socialismu, který se v italském fašismu jen v něčem inspiroval. Sovětská a nyní bohužel i část ruské propagandy to nerozlišuje, čímž se snaží zastřít fakt, že nejen fašismus a nacismus, ale i sovětský komunismus byly zhoubnými ideologiemi.

Stejně tak je v ruském národním pohledu, že se slaví konec války 9. května, zatímco ostatní svět ho slaví o den dříve. Také bývalé komunistické Československo mělo svůj 9. květen a je z dnešního pohledu tak trochu paradoxní, že jeho přesun navrhl v roce 1990 tehdejší poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman.

Témat z minulosti se vynořuje dost a dost. Česká média nicméně poměrně dobře obstála v jejich vysvětlování i v debatách nad otázkami, které vzbuzovala. Jednou z nich například bylo, zdali sovětští vojáci byli na konci druhé světové války na českém území osvoboditeli, či novými okupanty, zejména z hlediska roku 1968. Argumenty z obou stran byly jasné, často i věcné a debata, až na pár výjimek, vcelku inspirující. I když moralizovat dějiny je ošidné a těžko z dnešního pohledu posuzovat události staré sedmdesát let, když už víme, jak se vyvíjely dál a jak nakonec dopadly.