 Longital: Vydržíme hromy blesky
Začínali
jako kapela Dlhé diely, ale už pár let vystupují v duu
jménem Longital. Zkušení hudebníci a světoběžníci Shina a
Daniel Salontay skládají a produkují hudbu, která patří k
tomu nejzajímavějšímu, co u sousedů na Slovensku vzniká. Na
svém novém albu A to je všetko? se obrátili k akustickému
zvuku kytar a basy a svou tvorbu přehlédli stejně tak
bilančně jako vizionářsky. V Praze album pokřtí 19. června
na festivalu United Islands of Prague.
Vaše nové album A to je všetko? obsahuje skladby z vašich
starších alb v akustickém podání. Proč jste se rozhodli
zdokumentovat tuto jejich podobu?
Daniel: Za tři roky koncertování v akustické sestavě a s
příchodem bubeníka a klavíristy Mariána Slávky nám ty písně
vyrostly. Samy si řekly o to, abychom je natočili.
Shina: Chtěli jsme jim splatit dluh, stejně jako našim
fanouškům. Starší skladby se vyvinuly do zvukově i výrazově
velmi vydařených verzí a posluchači si zaslouží mít je v
této podobě k dispozici nejen na koncertech.
Začínali jste spolu v kapele Dlhé diely. Co bylo důvodem
přejmenování na Longital a jak byste charakterizovali rozdíl
mezi oběma kapelami?
Shina: Období, kdy ke změně názvu došlo, bylo ve znamení
cest do zahraničí, na festivaly nebo na koncerty. Velmi brzy
jsme zjistili, že název Dlhé diely je velmi těžko
vyslovitelný a zapamatovatelný pro jinak mluvící posluchače.
Zároveň jsme si řekli, že uzavřeme období, kdy v kapele
hrávali různí muzikanti a celkově byla sestava dost
nestabilní. Zůstali jsme ve skupině vlastně jen my dva s
Danom a najednou se naše hudební cesta začala odvíjet úplně
jinak. Měli jsme pocit, že si ten zlom nové jméno zaslouží.
Co vlastně znamená Longital?
Shina: Je to starší název bratislavského kopce Dlhé diely,
používal se ještě před válkou.
Jste koncertně velmi aktivní. Ovlivňují vystoupení zpětně
vaši tvorbu – která působí jinak dost intimním dojmem?
Daniel: Koncerty jsou to nejdůležitější, získáváme okamžitou
odezvu, zrcadlo toho, co děláme. Ale neztotožňuju se úplně s
pojmem intimní, protože mi evokuje ospalost, taková naše
tvorba není. Pokud nás posluchači mají zařazené v tomto
stereotypu, aktuální koncerty a nové album je z toho velmi
rychle vyvedou. První alba a koncerty Dlhých dielov jsme
drželi pod pokličkou, což byl záměr – nezabít obsah a
poetiku zbytečnými gesty. Semínko stromu, který zasadíte,
taky nebudete zalévat kýblem vody. Dnes má ten strom patnáct
let a vydrží hromy blesky, které vyrábíme na koncertech. Ta
energie a zážitek spojení s posluchači je pro nás velkou
inspirací.
Na okraj nového alba jste uvedli, že většina současných
desek působí přeprodukovaným dojmem. Jak jste se snažili „přeprodukovanosti“
vyhnout?
Daniel: Chtěli jsme zachytit zvuk, kterého dosahujeme na
koncertech. Dali jsme si omezení – žádná dodatečná úprava,
žádná retuš. Není to tedy jen živá nahrávka, je to umělecký
koncept, na který jsme se dlouho připravovali. S jeho
uskutečněním nám hodně pomohl producent Ondřej Ježek, který
byl s námi po celou dobu natáčení doslova v jedné místnosti.
Shina: Dnes se postprodukci natočeného materiálu věnuje
velmi mnoho času, což je někdy dobře, ale často to vede k
tomu, že samotná hudba nakonec zní chladně, protože už v ní
není přítomen duch společného hraní. Chtěli jsme nahrávku, z
níž bude ta souhra sálat, i když třeba nebude dokonalá.
Na obal desky jste si vybrali fotografii Timoteja Križky,
laureáta Slovak Press Photo. Čím vás jeho snímek oslovil, co
pro vás symbolizuje?
Shina: S Timotejem jsme se setkali před vydáním desky v
Bratislavě a rovnou nám řekl, že má pro nás fotku na obal.
Ukázal nám celou sérii krásných fotek stromů, pořízených na
negativ vrstvením záběrů, takže nakonec vypadají jako
namalované obrazy. Vybrali jsme si nakonec jiný snímek, než
nám nabídl, je na něm statický strom, zároveň ale barvou a
tvarem působí velmi dynamicky.
Tvoříte v Bratislavě. Čím vás to město nabíjí, v čem a jak
vás inspiruje?
Shina: Všechny naše desky vznikly v bratislavské městské
části Dlhé diely, odkud je výhled na Dunaj a na rakouskou
stranu hranic. To místo je krásné a zároveň úžasně
dynamické, protože Dunaj v Bratislavě je prudká a velká
řeka, jeho tok způsobuje i pocity určitého neklidu.
Loni si vás na festivalu Waves Bratislava poslechl i první
manažer Pink Floyd Peter Jenner. Jakpak jste v jeho uších
obstáli?
Daniel: Měli jsme štěstí. Koncert dopadl super a první na
nás pod pódiem čekal Peter, který byl hlavním hostem
souběžně probíhající hudební konference. Odvezl si všechna
naše CD a byl nadšený, řekl nám, že takto by podle něj měla
vypadat hudba ze střední Evropy. Vlastně nám jen potvrdil,
co jsme zažili na koncertech v zahraničí a co by si naše
mladé kapely měly uvědomit – že slovenština a čeština nejsou
venku prekážka, ale naopak výhoda. Že emoce přednesená v
rodném jazyce je autentická a uvěřitelná, že hudba, jež
vychází ze středoevropské tradice a nekopíruje
angloamerickou produkci, je pro západního posluchače
přitažlivá.
Vaše nové album má provokativní název. Je to od Longital
opravdu „všetko“? Jakým směrem se skupina v dalších letech
vydá?
Shina: Hned, jak jsme nové album dokončili, se v nás
uvolnila energie, takže jsme začali rovnou skládat nové
věci. Komponujeme společně s Mariánem, který se stal
rovnocenným skladatelským partnerem naší dvojice. Máme
velkou radost z toho, že kromě originálních bicích přibyl do
skupiny zvuk klavíru, který jsme předtím používali jen na
nahrávkách. Teď je z klavíru plnohodnotný nástroj. Sami jsme
zvědaví, kam až nás tohle dobrodružství zavede.
Milan Šefl, hudební publicista
Foto Ivana Šataník Lipovská |
