Číslo 26 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Petrem Vackem.

Rozhlasová stopa Ludvíka Vaculíka

Spisovatel Ludvík Vaculík, který zemřel 6. června ve věku 88 let, zanechal výrazný otisk i v rozhlasovém éteru. Mimořádný jazykový dar, provokující myšlenky, urputnost, s níž se prodírá k jádru problémů – to jsou vlastnosti, kterými se vyznačovalo už jeho působení v Československém rozhlase.

Do redakce vysílání pro mládež Ludvík Vaculík nastoupil v roce 1959. Na Vinohradské 12 strávil šest let, než roku 1965 přešel do redakce Literárních novin.

Vyvzdorovat si smír

„Ludvík Vaculík vždy věděl, že k duševní a snad i biologické rovnováze je třeba smír. Zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat. Přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase, vzpomínají na následující historku, která je pro něj příznačná: kolegyni v kanceláři někdo ze stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Vaculík, popadl ze stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, které jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru,“ napsal o Ludvíku Vaculíkovi novinář Karel Hvížďala.

Rozhlasový reportér Ludvík Vaculík vytvářel originální sondy do života tehdejších mladých lidí i jejich starších protihráčů, které se vysílaly v cyklech Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. Zamýšlel se v nich nad odosobněním a zmechanizováním života, snažil se bránit citovost mladých před rozumářstvím a byrokracií. Terén života mladých lidí si ostatně osahal už jako vychovatel v internátech v Benešově nad Ploučnicí a v Praze, odkud vytěžil svůj románový debut Rušný dům.

Ztracené reportáže

Nahrávky Vaculíkových rozhlasových snímků byly za normalizace mazány a dochovaly se jen v textové podobě (Několik rad našim tuzemským cizincům, Proč byste také nekouřili či Den podle představy a podle skutečnosti, za který v roce 1964 získal první cenu v Rozhlasové žatvě). Dvě reportáže považované za zničené se ovšem nedávno podařilo najít. „Potřeboval jsem jednou do vysílání jakýsi starý záznam a přepsal jsem se v signatuře. Nežádaný pásek doprovázela karta se slovy Včera mi bylo patnáct bez bližších údajů, chyběla jména autorů, tvůrců i datum. Nasadil jsem ho na magnetofon a užasl,“ popsal objev ztracených reportáží Ludvíka Vaculíka v roce 2010 v článku pro Týdeník Rozhlas tehdejší redaktor Radia Praha Vilém Faltýnek. Na zteřelém pásku v zaprášené krabici byly reportáže Vašek je pašák aneb Jak si děláme pověst z dubna roku 1962 a Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z ledna 1963. Pásek zachránil neznámý rozhlasák tím, že z popisky odstranil všechny „nebezpečné“ údaje – tedy jméno a název.

„Kdo se zaposlouchá do Vaculíkovy rozhlasové práce, pochopí, že autor na rozdíl od dobových zvyklostí pouští své hrdiny k mikrofonu, neretušuje jejich vyjadřování, ponechává sobě i jim právo na odbočku, přemýšlení, slepé cesty řeči i myšlenek. V letech degenerovaného jazyka oficiálních sdělovacích prostředků byl Vaculík odhodlán vyprovokovat své respondenty ke spontaneitě a živé reakci. Činil tak ironií, vtipem a slovními hříčkami a zejména osobní angažovaností, nefalšovanou emocí, zájmem o lidi a jejich názory, ať jsou jaké jsou. Hrdinové jeho pořadů vyvstávají plasticky jako skuteční lidé v šedivých reáliích nejobyčejnějšího každodenního života přelomu padesátých a šedesátých let,“ zhodnotil Faltýnek rozhlasovou stopu Ludvíka Vaculíka. Jeho tvůrčí postupy zkoumá samostatný sborník z roku 1965 Vidět svět novýma očima.

„Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík,“ vzpomínal režisér Karel Weinlich podepsaný pod mnoha pořady z programu Včera mi bylo patnáct. „A taky Husita nebo Jánošík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo.“

Návrat do rádia

Vaculíkovy „problémové“ reportáže byly na jednu stranu oceňované, ale zároveň ostře sledované na ústředí KSČ. „Při interních rozhlasových kritikách nacházel zastání u vedoucího redakce Josefa Koláře. Dokonce i na celorozhlasových posleších se prý stávalo, že funkcionáři změnili kritický názor, pokud se většina rozhlasáků za pořad postavila,“ připomněl Faltýnek, který ve zmíněném článku citoval i Vaculíkův náhled na současné šéfy médií: „Dnešní ředitelé se mnohem víc bojí peněz, než se tehdejší báli strany.“

Vaculíkova spolupráce s rozhlasem přerušená rokem 1968 se po listopadu obnovila. Byl hostem publicistických a diskusních pořadů (v roce 2001 například v diskusi s Janou Klusákovou a Janem Pokorným prohlásil do živého vysílání, že už dál odpovídat nebude, a do konce pořadu to skutečně dodržel, čímž dal pořadu nevšední směr). Spolupracoval rovněž s folkloristou a redaktorem ostravského rozhlasu Janem Rokytou, v jehož pořadech vystupoval jako zpěvák lidových písní. Na pokračování načetl několik svých knih: Jak se dělá chlapec (ČRo Brno, 1994), Nepaměti (ČRo Ostrava a Praha, 2011), Cesta na Praděd (ČRo Ostrava, 1992) anebo Loučení k panně (ČRo Vltava, 2004). Román Sekyra v interpretaci herce Jana Kačera vydal na CD Radioservis. Na vltavském webu je možné si poslechnout pětidílné Osudy, které s Ludvíkem Vaculíkem natočil v roce 2013 jeho syn Ondřej.

René Kočík

Foto archiv a Tomáš Tesař