|
|
 Petr
Vacek, herec
Na Nový rok jste oslavil padesátku. Jsou pro vás kulatiny
životním předělem?
Samozřejmě že číslo má na člověka vliv. Je mi prostě
padesát, budu teď mít třeba mezi lidmi vážnost. Možná se
pokusím tvářit, jako že už jsem konečně dospělý.
Pamatuji si vás jako třiadvacetiletého mladíka, s kolegy
z amatérského divadla Paleta jste hrál v inscenaci Odjezd
vyvolených o šoa. V roce 1990 jste nastoupil do souboru
Mišpacha, kde jste více než deset let zpíval chasidské a
židovské lidové písně. Letos jste se stal průvodcem
dokumentárním cyklem České televize Hádanky domů života o
židovských hřbitovech v ČR. Toto téma vás evidentně
přitahuje.
To je pravda. Za komunistů bylo židovství zakázané, tajemné,
krásná písmenka, prapodivné melodie. Později jsem zjistil,
že kromě mystiky je v tom strašně moc práce a povinností,
ale hlavně moudrosti. A také bolesti. Při rozhovorech pro
Hádanky domů života jsme se potkávali s pamětníky, co
přežili holocaust. Vypravují vám o tom bez jakýchkoliv
emocí. Dozvídáte se, co se v této zemi celkem nedávno dělo,
čeho jsou lidé schopni. Nevíte, jestli se máte dát na
alkohol, nebo úplně vzdát jakoukoli naději v lidstvo.
Nedokážu si představit, jak tu nespravedlnost napravit nebo
odčinit.
Máte v rodině židovské předky?
Mezi příbuznými jsem trošku hledal, oficiálně tam nikdo
nebyl. Část rodiny možná přišla z německého pohraničí,
jmenovali se Kretschmerovi, což bylo časté židovské
příjmení. Spekulovalo se také o tom, jak to bylo s rodiči
mého tatínka. Babička byla na rozdíl od dědečka, pracujícího
v Praze, asi o dvacet let mladší a pracovala ve Zruči nad
Sázavou. Tradovalo se, že chodila na výpomoc do židovské
domácnosti. Jestli tam někdy k něčemu došlo…
Byl by váš tatínek levoboček?
Těžko říct. Tatínkův strýc pracoval za války na magistrátě,
tam se musel dokládat původ do tří generací. Poněvadž
nacisté uznávali šlechtické tituly, přišel tomu strýčkovi
dopis z matriky ze Zruče nadepsaný: Pan Josef Svoboda, rytíř
z Löwenthalu. Rodiče jakožto přesvědčení komunisté doma
nemluvili ani o křesťanské, ani o židovské víře.
Oba byli lékaři, bratr Jan je také doktor. Po medicíně jste
netoužil?
Vždycky jsem chtěl být lékařem. Až na Gymnáziu Botičská, kde
bylo rozšířené vyučování biologie a chemie, jsem se rozhodl
– nevím, co se stalo – pro herectví.
Studoval jste jej čtyři roky na DAMU, posléze jste šel do
Hradce Králové, kde jste vydržel jeden rok v angažmá.
Ani ne, půlku sezony. Měl jsem za sebou léta v Paletě a
nějakou představu o divadle. V Hradci to podle mne nemělo
hlavu, patu ani názor. Když jsem dostal roli ve hře Masér v
dámské lázni, dal jsem výpověď.
V roce 1989 vás režisér a principál Studia Ypsilon Jan
Schmid přizval ke spolupráci. Vybavíte si ještě svou první
divadelní roli?
V Kafkově Americe jsem dostal strašně moc drobných rolí.
Říkal jsem jim „vrchní vrátný“. V Ypsilonce byli šikovní
herci jako Lábus, Kretschmerová, Dejdar, Schmitzer, k tomu
Schmidovo zpochybňování věcí, spousta muziky od Marka Ebena,
Mirka Kořínka, Jendy Jiráně…
Posléze jste hrál v Ypsilonce Odpovědníka v Praze
stověžaté, profesora Higginse v Pygmalionu... Jakou
divadelní roli máte nejraději?
Hraji moc rád koktavého Vaška v Prodané nevěstě. Také Clauda
Villebraquina v Hlavě Medúzy. Obě představení jsou na
repertoáru již osmnáct let. Vaška jsem pojal psychologicky,
takový venkovský kníže Myškin. Má dysfunkce jako koktání,
ale zároveň věštecký dar. Jelikož mi tam kolegové Mrázik s
Janoušem běhají jako dvě myši, udělal jsem z toho Vaškovy
vidiny.
A co divadelní postavy v inscenacích Divadla na Jezerce, kde
působíte od roku 2012?
V představení Já, Fran?ois Villon hraji samé hajzly a
tlustou Margot – krčmářku dělající striptýz. V Dardě mám
roli Jindřicha Dardy, nesnesitelného manžela na zabití. V
Goldflamových poetických, lehce nostalgických Komediantech
představuji herce Vaclíkovského, což je hrozný děvkař a
chvástal, hraje se to samo. V Hubačově Generálce jsem
generálem Bertrandem. Hrozně zajímavá práce, pro mě
divadelní exotika, nejklasičtější divadlo, jaké jsem nikdy
předtím nedělal. V commedii dell’arte Tři v tom hraji
Capitana, používám tam potrhlé fóry a improvizaci.
Jakou z filmových rolí máte nejraději?
Hrozně mě bavil Milouš v Saturninovi. Ale bylo mi osmadvacet
a hrál jsem osmnáctiletého mladíka, takže jsem se musel
dvakrát denně holit, až jsem krvácel. Rány mi pak zakrývali
make-upem. Učitel tance, to bylo krásné natáčení s režisérem
Jirešem. Co měly tyhle filmy společného? Zjistil jsem, že
opravdové hvězdy vůbec nemají potřebu být protivné. Ať už to
byl Lipský, Lasica, nebo Jireš.
Televizní diváci vás mohou desátým rokem sledovat v seriálu
Ulice na Nově. Vzal jste tuhle práci, abyste uživil rodinu,
nebo vám role otce Tomáše Jordána přirostla od prvního
okamžiku k srdci?
Přijal jsem tu roli, jelikož neumím říct „ne“. Možná znáte
větu: „Když řeknu ne, mám pocit viny.“ Nejdříve jsem to
odřekl, rozváděl jsem se a chtěl jsem mít čas na rodinu. Pak
jsem se sešel s režisérem Kleinem. Řekl mi, že je to
obrovská příležitost. Nedokázal jsem ho z očí do očí
odmítnout. Ulice jako seriál má své meze, jež nikdy
nepřekročí, ale z hlediska hereckého řemesla je pro mne
natáčení velkou školou.
Moderoval jste dětský pořad Pomáhejme si, jste patron
soutěže Brána k druhým, v níž se oceňují dobré skutky dětí a
mládeže. Pěstovali ve vás rodiče altruismus již od narození?
To nevím, já měl pocit, že rodiče mě nevychovávali, nebo
tak, že jsem to nepoznal. Jako malý jsem se často cítil jako
outsider. Děti mě ale nešikanovaly, smály se mi, byl jsem
třídní šašek. Toužil jsem být jako ony, stejně pořádný,
normální a umět matiku. Nedařilo se to léta. V pubertě mě
provokovali všichni dokonalí, namyšlení spolužáci a vždycky
jsem dokázal říct něco, co narušilo jejich sebejistotu.
Začal jsem cítit se všemi outsidery, ať to byli staří lidé,
zraněná zvířata, nebo mentálně postižení. Pak jsem přestal
ubližovat sebejistým klukům. Zjistil jsem, že bych spíš měl
zapracovat na sobě. Jako lidi jsme to někam dotáhli jedině
díky solidaritě. Je dokázané, že společnost je na tom i
ekonomicky lépe tam, kde se dodržují morální zásady a lidé
si pomáhají.
Občanské sdružení Letní dům pečuje o děti v dětských
domovech. Jaký je váš příspěvek této neziskové organizaci?
Podporuji Letní dům finančně a jsem ve výboru. Když je
nějaká komunitní akce, tak ji moderuji nebo udělám program
pro děti. Na sociálně-terapeutický pobyt jedu občas i s
rodinou, jelikož děti z dětských domovů zajímá, jak to v
běžné rodině chodí. Jednou tyto děti přijely na pobyt do
Prahy a bydlely u mě. V rodinném domku jsme měli asi deset
romských holek od pěti do osmnácti let a skoro stejný počet
terapeutů. Holky byly až přehnaně pořádné, upravené,
uklízely nejen po sobě, ale i po mně. Možná že je to
součástí výchovy v dětském domově, nebo se nějakou věc, co
chybí, člověk snaží nahradit zvýšenou péčí o pořádek.
Neustále se ptaly, jak to máme v rodině, musel jsem ukazovat
alba, když jsem byl malý. Nepoučoval jsem je, jenom jsem
říkal: „Tady jsem s rodiči, zde, když jsem se ještě
pokakával.“ Byly z toho fascinované.
Moderujete pořad Dvanáct ve dvanáct. Každý den pět minut po
poledni rozezní Dvojku Českého rozhlasu. Uvádíte v něm
písničky, k nimž vyprávíte příběhy. Píšete si scénář, nebo
improvizujete?
Scénář si připravuji i několik hodin. Hledám zajímavosti na
internetu, k tomu si vymýšlím vlastní postřehy a nápady.
Jednou jsem si přeložil text a do kousku písně jsem ho říkal
jako melodram.
Děti vás mohou již více než dva roky poslouchat v pořadu
Klub Rádia Junior. Vysílá se každý večer v devatenáct hodin
na vlnách Dvojky Českého rozhlasu, ale také na digitální
stanici Rádio Junior. Je pořad výjimečný tím, že do něj
volají dětští posluchači své dotazy?
To nevím, možná jsou i jiné takové pořady. Snažím se
výjimečnost zajistit výběrem hostů. Kdysi jsem v České
televizi moderoval pořad Pomáhejme si, do nového dětského
kanálu Déčko se ale nevešel. Trochu si to vynahrazuji v
Klubu Rádia Junior. Zvu si hosty z neziskových organizací,
zajímavé lidi s handicapem. Byl u mne třeba nevidomý zvukař
Pavel Musil, natáčí publikace pro nadaci Mluvící kniha.
Myslím, že jsem prvním moderátorem, který si jako hosta
pozval neslyšícího pedagoga Jaroslava Milicha učícího
neslyšící děti.
Ester Gerová, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 15. 6. |
