Číslo 26 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Petrem Vackem.

Jan Petránek, publicista

Člověk Ludvík

„Ludvík je ČLOVĚK,“ řekl o Vaculíkovi (uslyšte, prosím, v onom substantivu patřičně uznalou intonaci) František Pavlíček. Tehdy ještě nebyl šéfem našeho rozhlasu, „jen“ Vaculíkovým tvůrčím kolegou, který to však s moudrými myšlenkami před mikrofonem taky znamenitě uměl. Ludvík snadno přeslechl veškerou chválu toho, co psal nebo vysílal. Upřímně o ni nestál. „Říkám něco, poněvadž to musím říci. Nemůžu si to nechat pro sebe. A řekni mi, když napíšu pitomost. To potřebuju vědět.“ Cituji ho poctivě a přesně, dám za to ruku do ohně. Vaculíkova člověčina byla jeho nejpřirozenější podstatou. Jeho zemitý humor byl a stále je unikátní kombinací zcela otevřené moravské jadrnosti a klidného anglického nadhledu.

Když mi před pár lety věnoval svou knížku Tisíce slov, shrnující dávné i novější texty, zapíjeli jsme to lahodnou moravskou slivovicí. Ludvík uměl stejně dobře pít jako myslet. Jiskřil postřehy a výroky, kterými se dostával přímo k jádru věcí. Encyklopedista Antonín Vítek mínil, že se Ludvík Vaculík dostává do podstaty témat, jako kdyby nejen ve vesmíru, ale taky ve společenské problematice existovaly červí díry, zázračně zkracující dlouhé myšlenkové cesty. Nejsem schopen to vyjádřit výstižněji.

Syna truhláře a posléze baťováckého dělníka Ludvíka Vaculíka obdařily novinářské a literární sudičky vrchovatě pronikavým ostrovtipem. Kořenil jím své vidění pravdy o lidech a světě. Z mnoha názorů, jimiž mě obohatil, si stále pamatuji jeho rozvernou štiplavost, že „svoboda je hlavně pro bohaté, zatímco chudí se mohou radovat aspoň z demokracie“.

Ludvík Vaculík znal a miloval stovky lidových písní. Několikrát přišel na šansonové večery do Deylovy akademie na pražské Malé Straně. Jako mladík vyskočil na forbínu a střídal se s Rudolfem Pellarem, kdo víc překvapí krásnou písničkou. Při takových večerech jsme vůbec nemuseli mít připravený program. Ludvík a Rudolf stačili zcela improvizovaně vyplnit celý večer. A přidat vyprávění, na které se nezapomíná.

Zažil jsem, jak Ludvíkovi, nejpoctivějšímu chlapovi, kdosi vyčítal jeho „levičáctví“. Díval se na takové lidi jako na hlupáky, kteří se většinou narodili „se stříbrnou lžičkou v puse“. Rodinné poměry jim většinou naservírovaly pohodlnou cestu životem. „Nepásli kozy jako já, netuší a nepochopí, jak se mnozí protloukají. K pravdě se musí každý dobrat po svém. Někdo se k ní nikdy nedobere,“ řekl z šansonové forbíny.

O jeho životě i díle jistě zevrubně napíší mnozí. Bude to potřeba. Ale možná že celé statě a úvahy o něm neprozradí tolik jako některé okamžiky z jeho života. Připomenu atmosféru z jara 1968, kdy každý den narůstala radost ze svobody slova. Na novinářském sjezdu jsme čekali, až mezi nás přijde předseda vlády Oldřich Černík, který měl jasně říci, že československou cestu do moderního světa už nikdo „nězarúbá“. Ale předseda vlády se neobjevil. Novinářský sjezd proto pověřil Ludvíka Vaculíka, aby jménem všech poslal telegram, v němž bychom premiéra požádali o vysvětlení. Text, který Vaculík navrhl, měl jen devět slov: „Proč jsi k nám nepřišel? My jsme Tě čekali!“

Ludvík Vaculík byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, Cenou Jaroslava Seiferta, Státní cenou za literaturu a také Cenou Ferdinanda Peroutky za rok 2010. V laudatiu k Peroutkově ceně se věcně říká: „U národních písní lidé autora neznají. Ale mnozí si rychle vybaví trefné úsudky Ludvíka Vaculíka. Například o přátelích, kteří chtějí být v létě u okénka a v zimě u kamínek. A ti, kterým na problémy života nestačí kuráž, by si měli vzít k srdci vaculíkovské ponaučení, podle něhož by každý měl vědět, jak velkou facku od osudu unese. Velký člověčenský autor Ludvík, ať se ve společnosti dělo cokoliv, byl zásadně nevykolejitelný z pozice kritika všemožných nepravostí. Vždy měl k tomu nádhernou zbraň, věčně moderní češtinu, neboť v takové podobě ji trvale generuje jeho stále svěží myšlení.“