Číslo 26 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Petrem Vackem.

Věra Nosková, spisovatelka

Euforie letního večera

Na zastřešené terase dřevěné hospody to vře, pivo teče jako ta Sázava podél kempu, jsou tu lidi, ale i příroda, lidi hlučí, chňapou natěšeně po naplněných sklenicích, kolem řeky černé stromy, tráva a antracitová hladina, krajina je tichá a vyčkávavá, vším prolíná euforie letního večera. V černi nad kempem se klubou němá zlatá kuřátka. Sedím na tvrdé lavici vedle Koťátka a Píga, čekáme. Nenápadně, jako tajní, se mezi námi objevují mladí i starší chlapi s kytarama, nejdřív si dojdou pro pivo, pak beze spěchu ladí, pozorujeme je nenápadně, ale vskrytu lačně. A přibývá jich, jakpak se vejdou? Kytary, mandolína, banjo, basa. Napili se, sladili nástroje...

A hned s první písničkou se dostavila radost, pohoda a obdiv. Kytary barvy a lesku vyhřebelcovaných hnědáků se ladně dmou v jejich zkušené náruči, jsou to krásné nástroje a  hrají na ně skvělí a sehraní muzikanti. Fox s figurou gymnasty vybrnkává jásavá složitá sóla,  Čára s dívčí tváří, kučeravý a vážný, jede jak fretka. Přidává se šerif Milda, Vlasťák, Vráťa,  hráčka na banjo zvaná Špica. Můj kormidelník Koťátko podupává, cítím, jak se prkna vedle mých sandálů rytmicky chvějí. Já přišla ke své přezdívce pod tlakem jisté chvíle... Mami, teda promiň, ale maminka na vandru, to je takový nepatřičný. Dej si nějakou přezdívku. Ale honem, dělej, než k nim dojdeme. Parta vandráků na nás čeká před branickým nádražím, dívají se k nám, kluk s kravatou zdobící potrhané tričko na nás mává lahváčem. Vzpomněla jsem si na Mauglího, na večery s ohnivými šmouhami na stropě a taťkovu zaujatou tvář, jedné zimy nám za popraskávání kamen předčítal po večerech z Knihy džunglí od Kiplinga... Šedá vlčice, řekni jim, že jsem Vlčice. Pak se to už se mnou táhlo jako žvejkačka na podrážce. Na přezdívkách je hloupé, jak banálně k nim člověk přijde. No nešť, v některých komunitách to bez přezdívky nejde. Když si pralidi začali dávat nějaká jména, jistě je tomu druhému přílípli stejně bezmyšlenkovitě. A což teprve staří indiáni! My vodáci se s těmi přezdívkami, družností a společným překonáváním překážek vracíme ke kmenovým kořenům, a to včetně hierarchie, neboť háčkové jsou nižší společenská vrstva než kormidelníci, a všichni pak posloucháme náčelníka... Hraju tu hru s nima a je mi hřejivě, opustila jsem krustu individualismu, aniž mi hrozí nebezpečí, že mě bude kolektiv komandovat, kmenově blbneme, ale vzájemné sympatie jsou skutečné a skutečná je i řeka, klokotá jako tichý smích a lesy kolem ní, a všemu vládne srpen s nočními škrtanci létavic, přízračnými jako tichá zjevení.

Pohled do nahého vesmíru kupodivu u mě, ateistky, vyvolává náboženské vytržení bez boha, mé rozpoložení našlo azyl ve slovech moudrého Einsteina: „Nedokážu si představit víru v Boha, který odměňuje a trestá objekty svého stvoření, Boha, který je jen obyčejným odrazem lidské křehkosti. Mně stačí kontemplovat tajemství vědomého života, které je navždy zachované ve věčnosti vesmíru, rozjímat o geniálním uspořádání vesmíru, které vnímáme jen mlhavě, a s pokorou se snažit pochopit byť i jen nepatrný zlomek inteligence, která se projevuje v přírodním řádu.“ Napadá mě, že vesmíru dodáváme smyslu tím, že jsme prchavými svědky jeho suverénní existence. Ležím na matraci kousek od ohně, abych mohla pohodlně koukat do té vysypané císařské klenotnice nad hlavou, je to po chvíli téměř nesnesitelné, tak si radši zase sednu k ohni a napiju se z kolující láhve směsky zvané čert. Jsem okouzlena smyslnou letní nocí, tím, že smím být a vnímat. Jsem dojatá kolektivním zpíváním, družností lidí kolem ohně, poklidně fascinována jásavým vystřelováním plamenů a jisker. Ve zjitřené duši mi rezonuje plný zvuk kytar a jejich umné proplétání.