|
|
 Až
naprší, bude líp
Je léto a čas, který jindy
letí jako splašený, se vedrem zpomalil. Vedrem se zpomaluje
i mozek, což člověku nevadí až do chvíle, kdy má začít psát
fejeton a zjišťuje, že se mu vůbec nechce zabývat tím, co mu
předkládají média. Dnes ráno například přišla zpráva, že
začala válka o vodu. Zatím se údajně odehrává jen mezi
vodáky a malými elektrárnami, ale už je to tady! Majitel
Sparty by si zase chtěl zakoupit Tomáše Rosického, policie
patrně zešílela při spatření šibenic na demonstraci „Čechů“
proti přijímání uprchlíků a zpacifikovala lidi, kteří se
proti tomu snažili protestovat, no a zahájení filmového
festivalu v Karlových Varech jsme mohli sledovat i po
skončení televizního přenosu minutu po minutě v on-line
zpravodajství, a že to byl strhující proud zásadních
informací... Představte si, že tam „Leoš Mareš natočil video
a udělal si selfíčko s Davidem Kollerem“. To bude tím
vedrem, až naprší, bude líp...
Můj zlenivělý mozek se
raději obrací do vzpomínek na minulé dny, které jsem strávil
s turisty v Portugalsku. Prvních deset dnů jsme navštěvovali
tradiční turistické cíle, místa, která už znám – Porto,
Coimbru, Batalhu, Óbidos, Nazaré, lisabonskou Belémskou
věž... Na ní mě vždycky zaujme nejen ta nádherná symbióza
prvků arabské a křesťanské architektury, kterou vytvořili
bratři Francisco a Diogo de Arrudové, ale také skutečnost,
že dnes tam jsou věže dvě: jedna veliká, světlá, postavená v
roce 1515 původně uprostřed řeky, a druhá, dovezená nedávno,
asi metr vysoká, jinak stejná, jen je černá a umístěná tak,
aby si ji mohli ohmatat návštěvníci, kteří jsou slepí.
Zkouším si občas představit, jaké to je, být nevidomým
turistou u Belémské věže, ale nedaří se mi to. Zato vím, jak
vypadají turisté, kteří mají zrak zdravý, ale stejně nic
nevidí...
Druhá část letošní cesty do
Portugalska byla dobrodružnější, protože jsme navštěvovali
místa, kam moc turistů nejezdí. Také počasí se změnilo,
mraky se někam vypařily a vypuklo neobvyklé červnové vedro.
Když jsme odjížděli, stoupala rtuť teploměru ke čtyřiceti ve
stínu. V kraji Alentejo, známém svými třemi rychlostmi
(„pomalu“, „ještě pomaleji“ a „stop“) se už tehdy tou druhou
nejrychlejší odvážil pohybovat jen málokdo... Chladněji bylo
jen v městečku Guarda, neboť leží v horách výše než tisíc
metrů nad mořem. Tam jsem si znovu ověřil, že člověk nemá
dát na bedekry a různé články; shodně totiž uváděly, že
místní katedrála je ošklivá. Nikdo nejspíš tu zvláštní
budovu s nádherným oltářem vyzdobeným stovkou vyřezávaných
postav od největších portugalských řezbářských mistrů ve
skutečnosti neviděl. Jakou pomůcku vymyslet pro lidi raněné
slepotou?
Když jsme se vrátili do
Čech, nejspíš jsme to vedro přivezli s sebou, pomalu to tu
připomíná Alentejo... Jenže my na takové počasí nejsme
zvyklí! A tak čtu, že za chvíli propukne ta válka o vodu,
dehydratovaní vodáci se už prý spojili s inspektory vodních
toků a zdá se, že se vrhnou na majitele vodních elektráren.
Zastavěná krajina prý nedokáže zadržovat vodu, a tak to
pocítíme všichni – možná i majitel Sparty, i bezradní
policajti, i vyschlé celebrity ve Varech! Mozek se
nezadržitelně zpomaluje až ke třetí alentejánské rychlosti –
„stop!“
Co se dá dělat, musíme to
nějak přežít. Až naprší, bude snad líp...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
