|
|
Oldřich Kaiser, herec
„Režisér
není učitel. Já jsem zrcadlem herce. Jestliže jsem si ho
vybral, musím ho nějakým způsobem reflektovat, a ne ho učit.
Do rozhlasového studia musí herec přijít už řemeslně
připravený,“ řekl Jiří Horčička. Jak přistupujete vy k
rozhlasové práci? Necháte se vést režisérem, nebo máte
předem vytvořenou představu, do které si nenecháte mluvit?
Samozřejmě že představu mám
a samozřejmě že pan režisér Horčička to měl pevně v rukou.
Nelze točit, aniž byste důkladně znala text. Práci ve studiu
předchází pěkně dlouhá domácí příprava. Když jsem se chystal
na Hrabalovu Jarmilku nebo Bambini di Praga či na Haškova
Švejka, byla to hodně úmorná domácí dřina. Jsou režiséři,
kteří mi dají absolutní volnost, nechají mě „tvořit“,
maximálně dají pokyn, ať zrychlím nebo uberu. Když natáčíme
dlouhé povídky vcelku, jako byl právě ten Hrabal, moc mi do
toho nezasahují. I když mně nevadí, když mi do toho režisér
zasahuje a vydává pokyny. Člověk sám sebe neslyší, a když si
pak poslechne výsledek, říká si, jéžišmarjá, tady jsem moh’
zrychlit, tady víc přitlačit… Režisér s týmem mají jiný
poslech než interpret a já nejsem tak ješitný, abych si to
dělal podle svého a nerespektoval pana režiséra.
Jako měl
Jiří Horčička „své“ herce, máte vy „své“ režiséry?
Abych vám řekl pravdu, víte,
že nemám? Jistě že některé znám líp z dřívější spolupráce,
vím, že si třeba můžeme před natáčením pěkně pokecat, nebo
že nejsou nervní, či naopak dokážou herce uklidnit…
Vy
potřebujete ve studiu uklidňovat?
Není to dramatické, ale před
každým natáčením, před každou četbou tam lehká nervozita je,
máte trochu obavy, jak to dopadne. Potřebujete se uvolnit, a
když se vytvoří dobrá atmosféra, je to pro výsledek mnohem
lepší.
I tak
zkušený herec jako vy trpí před mikrofonem trémou?
Dneska už to není tak
dramatické, ale míval jsem trému, to ano. Tréma je na hlase
velmi znát a je potřeba ji vyhnat tak, že se uvolníte. I s
pomocí sehraného týmu, který vytvoří dobrou atmosféru.
Víte, že jsem před
začátkem našeho rozhovoru také měla trému, kterou obvykle
netrpívám? Přece jen, mluvit s Oldřichem Kaiserem, který
novináře zase tak moc nevyhledává…
A jak jste se jí zbavila?
No přece
jsem vám hned po pozdravu řekla: „Mám z vás velkou trému.“
To je výborná finta –
vykecat se z toho. Vzpomínám si, jak Vlastimil Brodský úpěl
na jevišti nebo v rozhlasovém studiu: „Pane režisére, co s
tím budeme dělat? Já vůbec nevím, jak na to!“ Skvělá finta,
po které veškeré napětí opadne.
Právě
rozhlasoví režiséři si pochvalují vaši soustředěnost během
natáčení. I posluchač může rozeznat tu maximální
koncentraci. Vyvolává ji ve vás mikrofon, nebo je to
důsledek zkušenosti mnohaleté herecké práce, kdy v jednom
filmovém záběru nebo výstupu na jevišti ze sebe musíte vydat
to nejlepší?
Na to se těžko odpovídá.
Myslím, že za všechno může důkladná příprava. Když se doma
pečlivě a řádně připravíte, můžete překousnout i to, že se
vám třeba nějaká pasáž v jednom okamžiku ne a ne podařit.
Ale vy víte, že příprava byla dobrá a nic jste neošidila.
Na
četbách, jako byly Jarmilka, Bambini di Praga, Švejk,
nakonec i Bill Madlafousek, je po mém soudu pro herce velmi
těžké neustále sledovat, v jakém partu se zrovna nachází.
Jestli mluví vypravěč, Jarmilka, Bill, jeho maminka, nebo
Bůček… Neustále mít na paměti ty hlasové charakteristiky,
které ale musejí být po celou dobu natáčení stejné.
Nejprve se s režisérem
dohodneme, jak budu danou postavu hlasově charakterizovat.
Samozřejmě si to musím zapamatovat, ale když je natáčení
delší a trvá třeba několik dní, pokaždé před jeho začátkem
si pustím už natočený úsek a připomenu si, jak postavy
mluví. Někdy je docela těžké znovu usadit hlas do správné
polohy, správně navázat. Můžete chytit chraplák…
…nebo být
po ránu ještě nerozmluvený…
O ranních frekvencích mi ani
nemluvte. Devátá hodina je zabiják. V rádiu už vědí, že
Kaiser ukecává frekvence na desátou dopoledne.
Ve
schopnosti hlasově odlišit jednotlivé postavy vám určitě
pomohli i populární Tlučhořovi…
No jéje. Jsme z nich s
Jirkou Lábusem vycvičení dělat rychlé střihy mezi
jednotlivými postavami a nedělá nám problém rychle měnit
hlasy. Nedávno jsme vysílali tisící díl tohoto populárního
seriálu. Navíc, já si takhle blbnul už jako dítě. Na
magnetofon jsem si natáčel různé hlasové pitvornosti, takže
se dá říct, že v tom mám už hodně dlouhou praxi.
Je těžké
interpretovat Bohumila Hrabala?
Záleží na tom, co myslíte
pod pojmem těžký. U Hrabala je velmi důležité rozhodnout, na
které slovo ve větě dát důraz, aby se nevytratila myšlenka.
Hrabal má dlouhé věty, které neustále pokračují, větví se,
plynou, a vy musíte v četbě vyhmátnout to sdělení.
Interpretoval jste někdy Hrabalovy Hodiny pro starší a
pokročilé, text, který má jen jednu tečku – na konci?
Dosud ne. Ale rád bych k
tomu poznamenal: Někdy je důležité nebát se tečky. Přestože
je v textu čárka.
Setkal
jste se někdy s Bohumilem Hrabalem?
Jednou u piva u Tygra.
Alena
Sojková
Foto
Khalil Baalbaki
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 13. 7. |
