Číslo 30 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Oldřichem Kaiserem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 


Oldřich Kaiser, herec

„Režisér není učitel. Já jsem zrcadlem herce. Jestliže jsem si ho vybral, musím ho nějakým způsobem reflektovat, a ne ho učit. Do rozhlasového studia musí herec přijít už řemeslně připravený,“ řekl Jiří Horčička. Jak přistupujete vy k rozhlasové práci? Necháte se vést režisérem, nebo máte předem vytvořenou představu, do které si nenecháte mluvit?

Samozřejmě že představu mám a samozřejmě že pan režisér Horčička to měl pevně v rukou. Nelze točit, aniž byste důkladně znala text. Práci ve studiu předchází pěkně dlouhá domácí příprava. Když jsem se chystal na Hrabalovu Jarmilku nebo Bambini di Praga či na Haškova Švejka, byla to hodně úmorná domácí dřina. Jsou režiséři, kteří mi dají absolutní volnost, nechají mě „tvořit“, maximálně dají pokyn, ať zrychlím nebo uberu. Když natáčíme dlouhé povídky vcelku, jako byl právě ten Hrabal, moc mi do toho nezasahují. I když mně nevadí, když mi do toho režisér zasahuje a vydává pokyny. Člověk sám sebe neslyší, a když si pak poslechne výsledek, říká si, jéžišmarjá, tady jsem moh’ zrychlit, tady víc přitlačit… Režisér s týmem mají jiný poslech než interpret a já nejsem tak ješitný, abych si to dělal podle svého a nerespektoval pana režiséra.

„Nelze točit, aniž byste důkladně znala text. Práci ve studiu předchází pěkně dlouhá domácí příprava. Když jsem se chystal na Hrabalovu Jarmilku nebo Bambini di Praga či na Haškova Švejka, byla to hodně úmorná domácí dřina.“

Jako měl Jiří Horčička „své“ herce, máte vy „své“ režiséry?

Abych vám řekl pravdu, víte, že nemám? Jistě že některé znám líp z dřívější spolupráce, vím, že si třeba můžeme před natáčením pěkně pokecat, nebo že nejsou nervní, či naopak dokážou herce uklidnit…

Vy potřebujete ve studiu uklidňovat?

Není to dramatické, ale před každým natáčením, před každou četbou tam lehká nervozita je, máte trochu obavy, jak to dopadne. Potřebujete se uvolnit, a když se vytvoří dobrá atmosféra, je to pro výsledek mnohem lepší.

I tak zkušený herec jako vy trpí před mikrofonem trémou?

Dneska už to není tak dramatické, ale míval jsem trému, to ano. Tréma je na hlase velmi znát a je potřeba ji vyhnat tak, že se uvolníte. I s pomocí sehraného týmu, který vytvoří dobrou atmosféru.

Víte, že jsem před začátkem našeho rozhovoru také měla trému, kterou obvykle netrpívám? Přece jen, mluvit s Oldřichem Kaiserem, který novináře zase tak moc nevyhledává…

A jak jste se jí zbavila?

No přece jsem vám hned po pozdravu řekla: „Mám z vás velkou trému.“

To je výborná finta – vykecat se z toho. Vzpomínám si, jak Vlastimil Brodský úpěl na jevišti nebo v rozhlasovém studiu: „Pane režisére, co s tím budeme dělat? Já vůbec nevím, jak na to!“ Skvělá finta, po které veškeré napětí opadne.

Právě rozhlasoví režiséři si pochvalují vaši soustředěnost během natáčení. I posluchač může rozeznat tu maximální koncentraci. Vyvolává ji ve vás mikrofon, nebo je to důsledek zkušenosti mnohaleté herecké práce, kdy v jednom filmovém záběru nebo výstupu na jevišti ze sebe musíte vydat to nejlepší?

Na to se těžko odpovídá. Myslím, že za všechno může důkladná příprava. Když se doma pečlivě a řádně připravíte, můžete překousnout i to, že se vám třeba nějaká pasáž v jednom okamžiku ne a ne podařit. Ale vy víte, že příprava byla dobrá a nic jste neošidila.

Na četbách, jako byly Jarmilka, Bambini di Praga, Švejk, nakonec i Bill Madlafousek, je po mém soudu pro herce velmi těžké neustále sledovat, v jakém partu se zrovna nachází. Jestli mluví vypravěč, Jarmilka, Bill, jeho maminka, nebo Bůček… Neustále mít na paměti ty hlasové charakteristiky, které ale musejí být po celou dobu natáčení stejné.

Nejprve se s režisérem dohodneme, jak budu danou postavu hlasově charakterizovat. Samozřejmě si to musím zapamatovat, ale když je natáčení delší a trvá třeba několik dní, pokaždé před jeho začátkem si pustím už natočený úsek a připomenu si, jak postavy mluví. Někdy je docela těžké znovu usadit hlas do správné polohy, správně navázat. Můžete chytit chraplák…

„Pro rozhlas jsem četl Pravdivý příběh Plastic People v režii Markéty Jahodové. Tehdy jsme se s Ivanem Martinem Jirousem, který načítal druhý part, vůbec nesetkali, protože jsme měli každý jinou frekvenci. Zřejmě to byl záměr paní režisérky, asi se obávala, abychom to vůbec natočili…“

…nebo být po ránu ještě nerozmluvený…

O ranních frekvencích mi ani nemluvte. Devátá hodina je zabiják. V rádiu už vědí, že Kaiser ukecává frekvence na desátou dopoledne.

Ve schopnosti hlasově odlišit jednotlivé postavy vám určitě pomohli i populární Tlučhořovi…

No jéje. Jsme z nich s Jirkou Lábusem vycvičení dělat rychlé střihy mezi jednotlivými postavami a nedělá nám problém rychle měnit hlasy. Nedávno jsme vysílali tisící díl tohoto populárního seriálu. Navíc, já si takhle blbnul už jako dítě. Na magnetofon jsem si natáčel různé hlasové pitvornosti, takže se dá říct, že v tom mám už hodně dlouhou praxi.

Je těžké interpretovat Bohumila Hrabala?

Záleží na tom, co myslíte pod pojmem těžký. U Hrabala je velmi důležité rozhodnout, na které slovo ve větě dát důraz, aby se nevytratila myšlenka. Hrabal má dlouhé věty, které neustále pokračují, větví se, plynou, a vy musíte v četbě vyhmátnout to sdělení.

Interpretoval jste někdy Hrabalovy Hodiny pro starší a pokročilé, text, který má jen jednu tečku – na konci?

Dosud ne. Ale rád bych k tomu poznamenal: Někdy je důležité nebát se tečky. Přestože je v textu čárka.

Setkal jste se někdy s Bohumilem Hrabalem?

Jednou u piva u Tygra.

Alena Sojková

Foto Khalil Baalbaki

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 13. 7.



  Brian De Palma se vrací...
  Dívejte se
 
  Přežil jsem Hitlera i Stalina
  
Nalaďte si
 
  Fotky pro Afriku
  
Navštivte