 Fotky
pro Afriku
S režisérkou Olgou Špátovou
o výstavě fotografií z Afriky, která je do 19. července k vidění v pražské Písecké bráně.
Jak
výstava souvisí s vaším novým filmem Daleko za sluncem?
Před rokem a půl jsem odjela
natáčet do Keni, do nemocnice pana doktora Aleše Bárty. A
velmi jsem se zamilovala: do tamních lidí, ať už domorodců,
nebo českých lékařů a mediků, do prostředí a atmosféry.
Věděla jsem, že se tam musím vrátit.
A jela
jste s fotoaparátem…
Jela jsem především jako
pomocnice, jako holka pro všechno. Tam je opravdu zapotřebí
každé ruky. A vzala jsem si fotoaparát. Takhle vznikly moje
první fotografie. Musím říct, že mě fotografování nadchlo.
Ten zastavený čas na obrázcích má něco do sebe. Je to něco
jiného než filmovat kamerou.
V čem
vidíte přednosti fotografie oproti filmu?
U kamery mě fascinuje pohyb,
světlo, které se hýbe, člověk v běhu. U fotografie je
zapotřebí vybrat ten jeden jediný správný okamžik. Když se
díváte na fotku obličeje, vidíte, kolik se tam toho
odehrává. V tom pohledu, v očích, ve výrazu tváře nebo v
postoji těla je opravdu všechno. Ve filmu si toho ani
nevšimnete.
Asi není
náhodou, že mnozí kameramani jsou i vynikající fotografové!
Netroufám se řadit se mezi
fotografy. Loni jsem k Vánocům dostala svůj první
fotoaparát, zrcadlovku, a ohromně mě to chytlo. Obzvlášť mě
baví práce se světlem. To mám asi v genech po svém tátovi
Janu Špátovi.
Některé
fotky na výstavě v Písecké bráně vypadají reportážně, jiné
stylizovaně. Jaký je mezi nimi poměr?
Asi půl napůl. Mohla jsem se
dívat do tváří jak ošetřovaných lidí, tak lékařů a mediků.
Další situace byly rychlé a dramatické. Třeba resuscitace
mladého kluka, který bojoval o život. Tam jsem měla jsem
slzy v očích. Ale věděla jsem, že prostě musím fotit.
Výstava
je, dá se říct, charitativní.
Ano, fotky jsou na prodej a
výtěžek z prodeje půjde na provoz nemocnice. A je tu i
kasička, do které může kdokoliv vhodit příspěvek.
(top) |
