Číslo 30 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Oldřichem Kaiserem.

Jan Petránek, publicista

Kolik mrtvých je už dost?

„Čtyři vraždy stačí, drahoušku!“ říkala Jiřina Bohdalová Lubomíru Lipskému v celoluidové satiře před pětačtyřiceti lety. Tehdy ještě nebyla v umění taková přemíra mrtvol, hrnoucí se trvale na člověka, když si přál vypít si svého turka v klidu u televize. Ale čas se nezastavil. Dnes nás všemožné Hollywoody světa neúnavně zahrnují spoustou zastřelených a probodnutých gangsterů i neviňátek, zřejmě v hlubokém přesvědčení, že jiný svět než zločinný a kriminálnický už ani existovat nemůže. Já si to nemyslím, ale vymysleme něco kloudného na obranu proti tomu!

Přemýšlím, zda mocní tohoto světa nemají strach z toho, že by lidstvo příliš zútlocitnělo, kdyby nedopatřením filmových producentů došlo, nedej bože, k neúrodě nebožtíků. Napadá mě, zda scenáristům, kteří vymýšlejí detektivky, nakonec není líto, že jsou úplní břídilové proti generálům bojujících armád, a hlavně vůči teroristům. Není to až zrůdné, že všechny ty thrillery se Schwarzeneggerem a Stallonem jsou zamýšleny jen jako dobrá zábava, pouhá „oddechovka“, kterou přece nelze brát vážně?

Omyl. Žánr starých detektivek už zcela vykolejil z tištěné podoby a změnil se na obrazovkách, CD a DVD či ještě výrazněji na obřích plátnech v ponoukavou drogu. Na desítkách různých konferencí literátů, a hlavně psychiatrů se nezvedly žádné hlasy proti názoru o inspirujícím vlivu filmových krváků na labilní charaktery frustrovaných jednotlivců a nyní už také velmi početných společenských skupin a vrstev.

Co se dá proti tomu dělat? Jde snad o psychopatologický vývoj natolik daný mnoha moderními faktory, že jsme proti tomu bezmocní? Na řadu hrozných nemocí se léky přece našly. Dokázali jsme díky genialitě Pasteurů, Flemmingů a jejich skvělých následovníků pochopit a začít překonávat řadu hrozných chorob. Ale vývoj zase staví do cesty nové nemoci. Neděsí mne to, protože jsem přesvědčen, že je to tvář vývoje dosud obecně nerespektovaného biologického zákona. Víc mne znepokojuje, že Evropa dohání Ameriku množstvím lidí, kteří pravidelně navštěvují „svého nezbytného cvokaře“. Ano, lidi ve velkém chodí k psychiatrům. Byla-li to před jednou či dvěma generacemi jen móda, nyní se to stalo terapeutickou nezbytností. Málokdo popírá, že to souvisí s globalizovaným násilím ve světě. Na bojiští duní zbraně, a k tomu se přidává jako zdatný „duševní příkrm“ televizní nášup násilí. Psychika veřejnosti dostává pořádně zabrat.

Svět zabředl do nekonečných konfliktů. A tvůrci zábavy považují za nejprodejnější „kulturu“ vymýšlení nových forem zločinnosti jak na zemi, tak na nebi, v žánru „star wars“ až v dalekém vesmíru. Je v tom dost znamenitých nápadů, jaké mají být zbraně budoucnosti. Skoro vše, co je možné vymyslet, je nakonec možné i vyrobit.

Nemohu než opakovat otázku k obecnému zamyšlení: Co se dá proti tomu dělat? A proměňme ji v imperativ: Žádejme systémový odpor vůči nadšeně prosazovanému přívalu kriminálních žánrů. Ukončení válek mají a musí mít v popisu práce vlády. Bez tlaku veřejnosti s tím budou mnohem méně pospíchat. Veřejnost však může víc dokázat tlakem na kulturním poli.

Potěšila mě zpráva z Austrálie o zákazu výroby specifických hraček pro děti – plastických pistolí, pušek či granátů. Dovoz takového „zábavného zboží“ zakázán však není. Jako vždy to bude na rodičích, aby věděli, s čím si má dítě raději hrát. Jan Werich říkal, že boj s blbostí je věcí nekonečnou, ale vzdát se nikdy nesmí. Boj proti zlu – jak fyzickému, tak duševnímu – bych k tomu rád přidal. Zlo se vždy rodí v hlavě. Až pak se vrazí do rukou a do zbraní.