|
|
Za ozvěnami válek na
Jesenicku
Jesenicko se zdá být krajem
ukrytým za horami, v poklidu, daleko od všech válečných
vřav. Opak je pravdou. Toto území bylo od počátku své
historické existence pěkně horkou půdou a válečné konflikty
zde byly častější než kde jinde. Jejich stopy jsou v krajině
i legendách zdejšího regionu dodnes znatelné. Vydají se po
nich další prázdninové Výlety s Vltavou (od pondělí 20.
července vždy v 8.40).
 
Už prvopočátky historického
objevování Jesenicka ve 13. století souvisejí s boji
Piastovců s Přemyslovci o bohatá naleziště rud pod horami.
Tento boj nakonec vyhrál český král – vlivy ze severu zde
však byly značné. I v dalších staletích se na Jesenicku
bojovalo. Prvním konfliktem, který zasáhl tento region krutě
a nevybíravě, byla třicetiletá válka. Dvě místa nedaleko
Javorníku jsou pro ni více než symbolická. Kaple U tajného
trápení a Sedm křížů představují nejen hmotný pozůstatek
bojů, ale i nádhernou ukázku toho, jak se třicetiletá válka
nesmazatelně zapsala do místních pověstí. Kdo si je chce
přečíst, stačí, když se vydá z Javorníku po turistických
značkách směrem k Travné.
Boje s
Prusy
Po vzniku Pruska na počátku
18. století nemělo Jesenicko klid. Zvláště po roce 1742, kdy
prohraná válka posunula hranice Pruska až na současnou
hranici a velká část Slezska se tak stala součástí jiného
státu. Neustálé boje znamenaly velký úpadek zdejšího kraje a
stálou ostražitost. Krásným příkladem je obec Bílá Voda.
Kdysi středisko vzdělanosti, kde piaristé vybudovali
gymnázium, filozofický ústav a další školy. Pěstovali tady
umění a hudbu. Prohraná válka způsobila, že se z tohoto
centra slezské vzdělanosti stala provinční obec ze tří stran
obklopená Pruskem.
A to se zde v 18. století s Prusy bojovalo třikrát. Počtvrté
se pak velmoci utkaly v roce 1866. Právě na Jesenicku padl
Ferenc Szököts – první voják této války. Pomník má dodnes u
kostela v Písečné.
Snad za to může krása a zároveň zasmušilost jesenických hor,
snad to, že právě tento kraj byl odpradávna zemí žuly a
mramoru, které se těží dodnes – tato země vždy rodila
výtečné sochaře. Jedním z nejznámějších byl rodák z Terezína
u Mikulovic Josef Obeth. Absolvoval kamenickou školu v
nedalekých Supíkovicích, pokračoval ve studiu ve Vídni a už
na škole praktikoval v renomovaných ateliérech v Budapešti a
v Mnichově. Jenže pak přišla zakázka z rodného kraje, která
se neodmítá. Pomník zakladatele jesenické lázeňské tradice
Vincenze Priessnitze dodnes stojí v jesenickém parku a patří
k nejmonumentálnějším sochařským dílům v kraji.
A jak souvisí sochy se stopami válek? Po válce se staví
pomníky padlým a Josef Obeth dokázal, že ty opravdu umí. Od
roku 1922 do třicátých let vytvořil jednatřicet pomníků po
celé Moravě. Jeden z nejkrásnějších dodnes zdobí ohradní zeď
hřbitova ve Staré Červené Vodě. Motiv hrdiny a smrti je
nebezpečně aktuální připomínkou čtyřicítky místních mužů,
kteří se z válečného pole už nikdy nevrátili domů.
Na stráži
obrany státu
Oficiální dějiny hovoří o
tom, že okupace československého pohraničí začala 1. října
roku 1938. Pravdou ovšem je, že na Jesenicku už v té době
měly úřady, armáda či četnictvo pod kontrolou jen zlomek ze
čtyřicítky zdejších obcí. Už devět dní před ratifikací
mnichovské dohody bojůvky sudetoněmeckého Freikorpsu útočily
na stanice četnictva, finanční stráže, ale také na nádraží,
pošty, a dokonce i na stanoviště oddílů Stráže obrany státu.
To se bohužel neobešlo bez obětí na lidských životech.
Jejich památku střeží pomníky vztyčené Javornickou
dělostřeleckou gardou. Stylizované hranečníky upomínají na
střet v Nových Vilémovicích, kde 21. září zahynul respicient
finanční stráže Stanislav Majzlík.
Den nato se rozpoutalo ozbrojené povstání. Pomník ve Vidnavě
připomíná, že velitel družstva Stráže obrany státu,
inspektor Josef Novák byl odhodlaný se davu postavit a
zklidnit jeho emoce za pomocí dozorce finanční stráže
Františka Pospíšila. Oba je ubili k smrti. Novela Věry
Sládkové Poslední vlak z Frývaldova tyto události zpracovává
a vzpomíná také na dramatický odjezd posledním vlakem do
vnitrozemí. Ten ovšem z Vidnavy neodjel. U Velké Kraše jej
přepadli ordneři a zastřelili rolníka Viktora Dadáka.
Poslední pomník pak najdeme u Vápenné, kde finančního
dozorce Jaroslava Karbana zastřelili vlastní strážní jen
proto, že mu voják, se kterým si prohodil službu, zapomněl
říci správné heslo.
Válka
oběti nerozlišuje
Poslední válka zanechala
také stopy v jesenických horách. Na otrockou práci zde bylo
využíváno zajatců z celkem čtyřiceti zajateckých táborů.
Pozoruhodné je, že některé z nich najdeme v dnes
lukrativních turistických lokalitách. Jen namátkou: Rejvíz,
Vidly, Račí údolí, Nýznerovské vodopády či Vidnava. Právě na
Rejvízu a také pod Keprníkem se kromě zbytků lágru zachovaly
rovněž lesní hřbitovy zdejších obětí. Hřbitov v Rudohoří je
o to zvláštnější, že tady kromě zajatců leží také několik
Němců, kteří zde byli internováni po válce. Válka prostě
oběti nedělí na přátele a nepřátele...
Miroslav Kobza,
redaktor ČRo Olomouc
|
