Číslo 30 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Oldřichem Kaiserem.

Petr Koudelka, publicista

Kde to žijeme!

Už zase mi vrtá hlavou, kde to vlastně žiju. Nemyslím teď ty kocourkovské poměry a reakce různých přátel na moje naivní pokusy se s tím nějak smířit: Vzpamatuj se, kde to žiješ!, ale chci opravdu reálnou odpověď na otázku: Kde to jsem? Někdo odpoví: V Evropě přece! Ano, jistě, ale co to je Evropa? Nikdo pořádně neví. Opět slýchám pochybnosti, tentokrát o Arménii. Není náhodou v Evropě? Nedávno to platilo o Ukrajině. Ani na mapách Evropy nebyla. A šup, někomu se to nezdálo, a už tam je!

Když jsme spoluzakládali Evropskou unii, tu větší, když jsme do ní vstupovali v roce 2004, to jsme byli fanfaroni a bylo nám jedno, jak je to veliké, kolik to má obyvatel, kde to začíná a končí, prostě jsme frajeřili, že teď jsme tam, co bohatí Němci, šikovní Italové, svižní Francouzi, hlavně že se budeme mít dobře. To jsme se ale sekli! Je podivné, že nějaký geopolitický útvar, nějaká unie, si ani nestanoví své hranice. To nás mělo už tehdy trknout. Teď o těch hranicích začínáme přemýšlet. Teď, po těch letech! Tenkrát nás zajímalo jen rušení vnitřních bariér, abychom se rychleji dostali do Vídně na kávičku.

Dostávám se prostě k základní otázce, která by měla zajímat každého přemýšlivého člověka: Kde jsem? A s tím souvisí ta ještě důležitější: Kdo jsem? Bez odpovědi na tyto dvě otázky se nehneme z místa.

Musím připomenout, že o východní hranici Evropy se stále diskutuje a jsou na to různé názory. Američtí vědci preferují, že do Evropy patří Kavkaz a Elbrus je tím pádem nejvyšší hora Evropy, britští odborníci zase posunují hranice tak, že do Evropy patří i Arménie.

Když hranice Evropy a Evropské unie neznáme, měli bychom si je zjistit. Jelikož na vědce, geografy a soudní znalce není spolehnutí, jednou fandí tomu, jednou onomu, musíme se tam vypravit sami. Mým vzorem je v tomto směru můj skororodák Ferdinand Stolička z Kroměříže, který se vypravil do Asie, aby tam zmapoval Himálaj a Karákórum. Byl do zeměměřičství a přírodozpytu tak zapálený, že ho to nakonec stálo život. V Káthmandú má pomník a hrob má v Ladaku v Indii. To byl člověk, který věděl, jak důležité je pro lidi vědět, kde jsou a kam patří!

Hranice Evropy a Evropské unie z jihu teď prozkoumávají běženci, migranti, uprchlíci. Kdysi se jim říkalo mořské národy a při jedné z historicky prvních migračních vln se pokoušely v průběhu druhého tisíciletí před Kristem vyvrátit bohaté starověké civilizace v oblasti Středozemního moře. V některých případech se jim to podařilo. Předpokládám, že tam, kde lidé neznali odpověď na otázky „kde jsme“ a „kdo jsme“.

I my, Slované, jsme přišli v 6. a 7. století od Dněpru a usadili jsme se tu. Tím pádem jsem chtěl původně napsat sloupek o tom, že všichni jsme přece uprchlíci. Ale nenapíšu. Jednak mi tuto myšlenku už někdo vyfoukl, jednak se mi to zdá až příliš laciné srovnání. Mimo jiné proto, že nikdo neví přesně, jak to tenkrát bylo. Vyhnali jsme Kelty, nebo odešli sami? Byli jsme opravdu tak drsní a suroví, že se nás i Germáni báli? To je několik nevyřešených problémů, které nám brání provádět srovnání s dnešní realitou.

Jedna věc je jistá: až půjdeme na jih a na východ ohledávat své hranice, budeme se cestou potkávat s migranty táhnoucími opačným směrem, k nám, do Evropy. A to bude ta chvíle, kdy si položíme druhou základní otázku: Kdo jsme?

Jsme Češi, Evropané, křesťané. Jako Češi jsme promrhali příležitost vrátit se k národnímu programu, k poctivosti a pravdě. Místo toho jsme rozkradli svou zem a její bohatství rozprodali. Jako Evropané jsme odpovědni za škody na planetě, za chudobu, která se všude šíří, a za neštěstí, které jsme pomáhali rozsévat pod pláštíkem euroatlantické civilizace. Jako křesťané jsme odvrhli evangelium lásky a chudoby a vrátili jsme se ke starým, dávno odsouzeným praktikám: ke klanění se zlatému teleti.

A jako lidé se vymlouváme, že nemáme návod, co dělat, žádný manuál na člověka. A přitom chodíme od pomníku k pomníku – na jednom je napsané „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“, na druhém „Mluv pravdu!“. Cožpak už tady nikdo neumí číst?