Číslo 31 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a dramatičkou.
Danielou Fischerovou.

Jan Petránek, publicista

Báje věčně živé

Nemíním čtenáře těchto řádek lákat ke kouzlu dávno vybájených příběhů. Jen přizvat k zamyšlení, proč nás i po staletích tak silně oslovují. Chápu proč. Báje mají věčný, nesmrtelný motiv. Připomeňme si třeba, jak se olympský bůh proměnil v býka a před zraky celého královského dvora unesl překrásnou princeznu Evropu. Nejzlomyslnější verze tvrdí, že to byl trest tatínkovi králi. Za jeho dluhy, neboť nechával k posvátnému oltáři přinášet pouze skoupé dary. V zlomyslných apokryfech se ještě tvrdí, že se Evropě její únos líbil, neboť se vzpouzela jenom naoko. Snad lakomému otci a králi dokonce přála, aby výkupné za ní bylo velké. Vždyť únoscem byl vznešený bůh.

Dnes jsme svědky postmoderní repetice tohoto příběhu. Je pouze naruby. Božským únoscem je sama Evropa a unášené je celé Řecko. Ale zase jde o výši obětin „až na prvním místě“. Tedy o dluhy. A stará báje má pokračování: o klování prométheovských jater orly bankovního světa. To je celý soudobě proměněný příběh o tom, jak si chce zcela bez pláštíku vášně na své přijít nesmrtelná chamtivost. Skočme oběma nohama do současného reálného světa. Do kolotoče globálních mocenských miliardami zvonících zájmů.

Od rozpadu SSSR a od okamžiku, kdy postsovětské Rusko uznalo, že tržní principy jsou efektivnější než byrokratické plánovaní, se zdálo, že už napořád bude diktovat pravidla slabším ten, kdo je silnější. Zbývalo vytvořit jedinou ucelenou globalitu a z jediného (amerického) centra ovládat celosvětové ekonomické struktury. Zbývalo přidělat k nim politické kormidlo se závaznou navigací. Základními pilíři se po druhé světové měly provždy stát Světová banka, Mezinárodní měnový fond, pak GATT a po něm WTO. To byli a dosud jsou znamenití finanční a regulativní obři, pečlivě vypiplaní Spojenými státy. Druhá světová válka přinesla obrovskou zkázu všem. Jen USA se po ní neobyčejně velmocensky vztyčily nad ostatním světem. Jenže čas trhnul oponou. To ony, v sedmimílových botách dějin, dělají zlomyslně pořád.

USA se nadále snaží být světovým hegemonem. Snad každý prezident v Bílém domě užívá úsloví „second to none“. Tedy být druhým, ale za nikým. Jenže jiní také nechtějí být příliš pozadu. Proti Americe se staví hospodářsky rychle se vzmáhající Čína. Ještě hrozivěji islámská odrůda fanatiků. Pak Rusko, odmítající třísetleté úsilí starých mocností bránit mu v přístupu k Černému a Baltskému moři. A Evropa? Ta je sice ráda pod deštníkem NATO a dušuje se, jak oceňuje význam transatlantického spojenectví., ale co naplat, ekonomicky je vztah s USA oboustranně vztahem nelítostných gladiátorů. Starý kontinent si vymýšlel řadu nadnárodních struktur od EHS až k EU v naději, že překoná svou druhořadost na glóbusu. Jenže s nástupem do éry globalizace nejvýznamnější hráč – nadnárodní bankovní sféra – začala fixlovat. Stovky miliard se vymkly pravidlům. S obludnými spekulacemi přišel na svět „kasinový kapitalismus“.

„Celý svět žije na dluh,“ postěžoval si předseda islandského parlamentu. (Island – to je ten ode všech daleký ostrov, kterému nikdo nehrozí, ale kam posíláme hlídkovat naše gripeny, což je strategická až anekdotická absurdita.)

Účetnictví USA je v trilionových červených číslech. Vojensky nejsilnějšímu státu světa se ale nikdo neodvažuje takový dějinný hospodářský skandál vyčítat. Zato Řekové by za dlouhé falšování hospodářských statistik měly od Bruselu nyní dostat na holou. I když o řeckém chytračení věděl každý i druhořadý expert. Teď se už nedají maskovat zásadní strukturální chyby pokusu EU centrálně řídit náš kontinent ve všech zásadních oblastech (ekonomiku a finance ovšem především).