Číslo 31 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a dramatičkou.
Danielou Fischerovou.

Přítel je kdesi tam...

Žádná česká kniha v posledních letech nezískala tolik ocenění: životopisný román Martina Reinera o Ivanu Blatném Básník vyhrál anketu Lidových novin Kniha roku, získal Cenu Josefa Škvoreckého i Magnesii Literu. Mezi její nejpoutavější pasáže pak patří i dvě kapitoly, ohledávající osudový vztah básníků Ivana Blatného a Jiřího Ortena, a to včetně zákoutí nejtemnějších. Vrátí se k nim rozhlasové pásmo, které v 2. srpna ve 20.00 ve Schůzkách s literaturou vysílá Český rozhlas Vltava.

Není to moc známá historie. Když v září 1941 položil Ivan Blatný na rakev Jiřího Ortena bílou kytici, na jejíž stuze byl nápis „Proč jsi na mě nepočkal?“, málokdo to gesto pochopil. Věděli jen zasvěcení. A ti raději mlčeli. Otázka možné básníkovy sebevraždy byla na počátku okupace tabu, natož pak úvahy o zamýšlené společné sebevraždě obou mladých básníků…

Ode dneška za rok

Podobně lakonickou – a podobným způsobem i děsivou – větu napsal Blatný Ortenovi už jednou přes práh smrti. Než si na jaře 1941 pustil v Brně plyn, v posledním dopise Ortenovi napsal: „Odpusť, že jsem nepočkal, že jsem tě zradil…“

A ještě dřív napsal Orten Blatnému: „To, co Ti dnes píšu, není ještě datum naší smrti. Ne, ne! Chci být nejdříve hodně vážný. Když se nějaká touha splní, nezůstane z ní nic. Jen jedna splněná touha nezklame. No tak počkej… A nemysli si, že Tě zradím!“

Vše začalo přesně o Ortenových devatenáctých narozeninách roku 1938, kdy si mladý básník napsal do deníku: „Milá knížko, prvně se s tebou dožívám jubilea… Pojď si slíbit, ode dneška za rok, když se zatím ty ani já nerozpadneme, pojď umřít velikým jedem.“

Jiří Orten to ovšem neslíbil jen sobě, ale svěřil se i nejbližšímu příteli. To, co by jiného vyděsilo, Ivana Blatného téměř nadchne – zvláště když oba básníci začnou plánovat, že by ze zraňujícího světa mohli odejít společně. Především Blatný je tím nápadem skoro posedlý. Ryze praktický dopis příteli svědčí o tom, že ta myšlenka pro něj nebyla jen nějakým rozjitřeným zeyerovským sněním: „Sedím sám v dopolední, poněkud podmračené kavárně po jakémsi velice trapném a pokořujícím flámu a myslím na naši společnou sebevraždu. Ale rád bych už na ni myslel konkrétně: Přijde-li také Tvoje chvíle, napiš mi a já snad přijedu. Bylo by ovšem třeba, aby ,plynová komora‘ nám byla zajištěna na dobu, která stačí pro umření, a aby v té době ani Bonek, ani nikdo jiný nepřišel na Kouřimskou 15. Jde o jediné, Jirko, datum!“

Na den přesně

A když Jiří Orten nakonec zaváhá, nedočkavý Blatný se pokusí o sebevraždu sám. Neúspěšně. A Orten téhož roku umírá pod koly německé sanitky, která ho srazí 30. srpna, tedy v den jeho narozenin, který si původně k dobrovolnému odchodu ze světa přislíbil…

Jasnou odpověď na všechny zneklidňující otázky už dnes nedostaneme. Nedává je ani Reinerův zasvěcený román, ani rozhlasové pásmo Přítel je kdesi tam…, jež podle dvou kapitol tohoto románu připravil autor článku. Ale důležitá je už samotná naléhavost těchto otázek. V brněnském studiu se je pokusili v režii Radima Nejedlého interpretovat Jana Štvrtecká, Jiří Valůšek a Michal Isteník. Tyto Schůzky s literaturou Vltava vysílá zároveň jako připomínku pětadvacátého výročí smrti Ivana Blatného (5. srpna 1990).

Ludvík Němec, slovesný dramaturg

Foto archiv, Vilém Reichmann a Ivan Kyncl