|
|
 Daniela
Fischerová,
spisovatelka a dramatička
V pořadu
Trialogy B se často svých hostů ptám, zda poslouchali v
dětství rozhlas a zda ho poslouchají i dnes.
Je pravda, a neříkám to
ráda, říkám to ke své hanbě, že v dětství jsem poslouchala
rozhlas daleko víc, protože bylo míň jiné příběhové krmě.
Dneska v rozhlase poslouchám hlavně hudbu a politické
debaty.
Nemůžeme mluvit o všech
vašich rozhlasových hrách, ale o těch prvních bych se rád
zmínil. Ve hrách Čeho se bojí mistr? a Zapřený Albert mě
zaujala témata viny a odpuštění. Fascinovalo vás zobrazovat
tato témata a zasazovat je do období druhé světové války?
Karel Steigerwald, můj
kolega, kdysi říkal, že každý slušný autor píše pořád o
jediném tématu, že si každý věčně drbeme svědivé místo.
Nejste první, kdo mě upozornil na to, jak často se v mém
psaní objevuje ne zločin a trest, ale vina a odpuštění. To
není rozumová úvaha. Pokud opravdu každý meleme jedno
ústřední téma, není to vykalkulované. Téma si autora prostě
najde. Sama nemám ani zdání, proč tomu tak je.
Zhruba před rokem jste se
na týden nechala zavřít do ticha a tmy.
Je to záležitost poměrně
drahá a jsou dlouhé čekací doby. A ten týden vážně strávíte
ve stoprocentní tmě, tichu a samotě. Jednou za den tam strčí
hlavu terapeut a zeptá se vás, jestli jste se ještě
nezbláznili. Je to poměrně náročná zkušenost. Prý ji asi
deset procent klientů uprostřed cesty vzdává, protože je
zahltí masivní úzkost nebo deprese. Zkušenost s tou podivnou
prázdnotou je mnohdy odstrašující. Nikde nic, a v tichu
slyšíte, jak vám buší srdce. Díky bohu, deprese se neozvala
a úzkosti sice přišly, ale daly se zažehnat. Mimochodem,
slovo zažehnat je tady na svém místě, úzkosti se vážně
nejlíp zahánějí něčím jako žehnáním.
Jak jste
ten týden strávila?
Napadlo mě, že se
provzpomínám svým životem, že využiju toho nádherně volného
času, a každý den jsem si na několik hodin sedla do
hlubokého ušáku. Začala jsem tam, kam moje paměť sahá, a pak
jsem šla dopředu a dopředu. Věřila jsem, že když na to mám
sedm dní, tak svůj život provzpomínám nejmíň pětkrát. Houby,
houby, houby! Za těch sedm dní jsem se dostala přesně do
půlky odžitého času – „kde život náš je v půli se svou
poutí“ – do třiatřiceti. Navalila se strašná spousta
materiálu, z koutů paměti vylézaly vzpomínky, o kterých jsem
ani netušila, že je mám. Nebyla to žádná intelektuální
práce, naopak! Přišly bouřlivé emoce, plakala jsem nahlas….
Co plakala! Vyla jsem jako raněný velbloud! Křičela jsem a
smála jsem se. Domeček byl zvukotěsný, tak jsem si to mohla
dovolit. A naprosto nejdůležitější v celé té pouti byla
vždycky místa, kde buď někdo ublížil mně, nebo jsem někomu
ublížila já. Ty momenty trčely z paměti jak vidle. To byla
ohniska života, a vždycky přišla strašně silná potřeba
poprosit o odpuštění a odpustit. Takhle na denním světle to
zní sentimentálně a pateticky, ale ve tmě se prostě věci
jeví jinak. Bylo to to nejsilnější, co jsem si z celé té
kuriózní zkušenosti odnesla.
Čím to, že se ve vašich
hrách objevují postavy, které mají nějaký handicap, a navíc
se pohybují na samém dnu? Do jaké míry je pro vás důležité
zobrazovat osud zneuznaného jedince, pomíjivost lidského
konání?
Znovu říkám totéž. Já si
nevybírám, o čem budu psát. To není spekulace typu „teď budu
psát o lidech s handicapem“, ani náhodou! Když už nedejbože
přijde nápad, tak mi vleze do hlavy a nedá pokoj, dokud něco
nenapíšu.
Dožívá s
vámi to téma i po nastudování hry?
Řeknu vám pravdu, jak jen
umím. Hlavně zpočátku mě spousta lidí považovala za tragičku,
i kritici to tak občas pojmenovávali, a vznikala falešná
představa, že jsem temný trudnomyslný tvor, neschopný
radosti ze života. Ve skutečnosti jsem lehkomyslná a dobře
naladěná, aspoň většinou. A jako naivní psychoanalytik si
myslím, že se ze spousty věcí vypíšu. Že je to opravdu jak
podle Sigmunda Freuda, on tomu říká sublimace. Všechno
nejtěžší a nejbolestnější ze mě odchází psaním a pak mi to
dovoluje žít normální život poměrně lehkonohým způsobem.
Jedna mladá Polka, která překládala moje dávné hry, mi
napsala, jak jsou příšerné a ukazují člověka z nejhorších
stránek. Že se jí až špatně dýchá, když mě překládá. A pak
mě přijela navštívit do Prahy. S manželem a dcerou jsme
uvařili špagety, snědli jsme velký polárkový dort, a nějak
jsme si padli do noty. Všichni čtyři jsme se pořád smáli.
Byl to krásný rozjásaný večer. Pak jsem se zeptala: „Joanno,
prosím vás, když jste ty hry překládala, představovala jste
si autorku nějak jako mě?" Najednou jsem v jejích očích
viděla naprostý úžas. Sepnula se jí tragická nota her a
tahle rozhihňaná osoba, co se cpe špagetami a vykládá
žertovné historky… Opravdu na mě zůstala koukat. Ten dvojí
obraz jí nedával smysl. Ohromeně řekla: „V životě, ale v
životě bych si vás nepředstavovala takhle.“
Vaše poslední hry, které
mají taky svoje zatížení, jsou ale zase posunuté jinam.
Nevím, jestli jste si všiml,
že v posledních letech pořád víc píšu pro děti. Sama sobě
jsem k smíchu, protože od tragické dramatičky přes
hlubokomyslnou prozaičku, kterou jsem též chtěla být, se ze
mě stává roztomile infantilní blábolilka pro děti od pěti
let. Začalo mě to velmi bavit. Knížky pro děti jsou ta
slunná a závětrná strana mého bytí, ty jsou veselé a
optimistické.
Opakovaně
se vás novináři ptají, pro jaké médium píšete nejradši.
Záměrně se na to ptám i já, přestože tuším odpověď…
Rozhlas je pro mě opravdu
jako stvořený. Odpovědně tvrdím, že rozhlasová hra je
nejtěžší útvar ze všech. Drama samo je těžké dost, natož
když je oholíte o všechno, co se dá vnímat očima. Je to jako
zkusit upažit v bedně od banánů. Je tam hrozně malý prostor.
Mám rozhlas ráda nejen proto, že jsem člověk „ušní“, ale
celým svým založením jsem dialogistka. Lidé mluví, lidé si
odpovídají… A taky věčně věků melu samomluvu. Jdu po ulici,
jedu metrem, nekoukám se vpravo vlevo, ale pořád cosi sama
sobě mlčky vyprávím.
Ve své
poslední hře Nevděčné děti se trochu odkláníte od svého
stěžejního tématu. Můžete naznačit, s čím se zde
vypořádáváte?
V nekonečně krátkém okamžiku
mezi umíráním a smrtí se všechny figury potkají samy se
sebou. Tedy s někým, kým byli, když byli mladí. Co si tehdy
mysleli, co čekali od života. A co z toho se splnilo. To je
téma, které mě fascinuje odjakživa. Co by bylo, kdyby…
Kdybych byla tenkrát nebyla bývala šla nalevo, ale napravo,
kde bych teď asi byla? Jak moc jiný osud by to byl? Byla
bych úplně jiný člověk? Nebo by to bylo totéž, jen v malinko
změněných kulisách?
Máte
takovou životní zkušenost?
Mě i celou mou generaci
tohle téma chytilo za krk po sovětské okupaci. Bylo mi
dvacet a všichni tehdy řešili otázku, zda emigrovat, nebo
zůstat tady. Kam člověk přišel, tam se to rozebíralo. A já
jsem dostala velmi reálnou, velmi konkrétní a důvěryhodnou
nabídku jít studovat filmovou školu do Ameriky. Tu školu
tehdy vedl můj pedagog z FAMU, skvělý František Daniel.
Dokonce mi slíbil, že ledva-jedva se naučím anglicky, budu
tam moci začít učit, takže bych měla zajištěnou i obživu. Já
jsem tu nabídku nevyužila. Po čtyřiceti letech jsem viděla
Františka Daniela v televizní reportáži z letního kurzu jeho
studentů. A teď poslouchejte! Víte, kde ten kurz byl? Na
farmě Roberta Redforda ve Skalistých horách! Slyšíte, co
říkám?
Jakub Kamberský,
publicista
Foto
Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 20. 7. |
