Číslo 31 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a dramatičkou.
Danielou Fischerovou.

Věra Nosková, spisovatelka

Život s mazlíčky

„Kolem židle se mi prohazuje kočka Pišťucha, smršťuje se a natahuje jako harmonika a otírá se o křídlo dveří, o křeslo, je lačná hlazení, ale na dosah se nepřiblíží, nervózně škube svaly na hřbetě, protože se vlastně lidské ruky bojí. V životě jsme jí přitom neublížili! Tak se zmítá mezi touhou a strachem, povrkává, provokuje a hned peláší pryč jak janek. Je taková od narození, porouchaná kočka s nějakou vrozenou vadou, šelma, která myš jaktěživa neviděla a chodí čůrat do kouta u jídelního stolu. Ten kout na zdi obtáčí pěkný koberec s indiánskými motivy, z něhož Pišťucha rve drápy vlněnou přízi, aby jí pokryla loužičku. Když spatříme to nadělení, říkáme, ta kočka musí z domu. Ale kdo se takového neurotika ujme?“

Zápis téhle stížnosti je ze starého deníku. V tom roce 2003 jsme měli dokonce tři kočky. Kráska byla mlčenlivá inteligentní krasavice, její matka Majda zkušená a přítulná mouratice, ale Pišťucha blázen. Rozhodla jsem se, že ji vyléčím šokem. Kráska a Majda byly zvyklé na rejdy v mezibloku, občas tedy přišly s outěžkem, ale byl s nima život veselej. Vzala jsem tedy jednou Pišťuchu na seznámení s travičkou, stromy a nekonečným nebem. Do háje, to přece musí chytit každého tvora, tedy kromě krtka. A pak, snad ji starší sestra a matka ohlídají. Postavila jsem bláznivku na nízký trávník, třásla se jak sulc a pak se pomalu odplížila do nejbližšího křoví... a nebylo jí. Už nikdy! Majda s Kráskou se na ni vykašlaly, přiběhly domů jako každý večer, stačilo je zavolat z okna a už pelášily, oči jim v přítmí svítily jak baterky, Majda přitom nesla v hubičce ulovené potkaňátko, které nám pyšně položila na práh.

Ovšem každé léto jsme měli problém, co s nimi, chtěli jsme cestovat, jet na dovolenou. Každé řešení bylo špatné. Nemohli jsme pozvat k nám domů nejbližšího kamaráda, měl alergii na kočičí sliny, které se dostávají na srst při jejím olizování. S nimi spolupůsobí odumřelé buňky kůže, moč a výměšky mazových žláz. Tyto částečky se mísí s prachem a víří ve vzduchu, není před nimi úniku. Ptala jsem se kamaráda, co by mu v naší domácnosti hrozilo. Prý rýma, slzení, pálení a otoky očí, vyrážka nebo ekzém, astma, kašel a sípání.

Už víc než deset let nemáme doma kromě nás lidí žádné zvíře. Jsme svobodní, víc se zajímáme jeden o druhého. Kamarádka kvůli kočce nejezdí na dovolenou, i když po moři moc touží. Kamarád si pořídil kvůli svému starému psu s artrózou chatu, neboť pes už nevyleze po schodech v pražském domě a on nemá už takovou páru, aby těch dvacet kilo živé váhy nosil několikrát denně do třetího patra. Cítí přednostně povinnost dochovat starého psa s bolavými klouby k milosrdné přirozené smrti. Ale co jeho život a jeho klouby? Nejdřív pes (želva, kočka, morče...), potom pán, zní převrácené heslo majitelů mazlíčků. Další spřátelená rodina má v pražském bytě tři lovecké psy. Jejich vzorně vedená domácnost přes všechnu péči páchne, psi se vrhají se slintáním a s dychtivými výskoky na každou návštěvu. Nelze je venčit najednou, neposlouchají, nejsou vycvičení, péče o ně zabírá velkou část dne. Jejich majitelé nejsou lovci a loveckého psa nepotřebují ani jednoho, neřkuli tři. Když s nimi jedou na chalupu, bestie lítají zběsile po lese, křik jejich chovatele plaší zvěř.

Lidé prostě mívají domácí zvířata, aniž jim to mnohdy přináší radost, potěšení, natož užitek, včetně toho psychologického. Obětují pro ně stará přátelství, výlety a letní cestování, mladí si pořizují psy místo rodiny a dětí. Někteří dokonce tvrdí, že mazlíček je jim nad jakéhokoli člověka, neboť člověk je šelma zlá, nevěrná, vrtošivá či aspoň nevlídná. Pravda je ale jiná, kontakt s člověkem je náročnější, vyžaduje rozum i cit, empatii i obezřetnost, a hlavně, člověk vám nepatří. Jen málokdy se vám hrne do postele, nechá se drbat za ušima, nelze do něj beztrestně kopnout, nežere vám z ruky.