Číslo 32 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Hanou Fialovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 


Výprava do hlubin našich věr a pověr

Karel Vachek, v roce 1968 nesmazatelně zapsaný pronikavým dokumentárním svědectvím Spřízněni volbou, se směl k filmařině vrátit až po pádu komunistického režimu. Umanutě pak natáčel nepříliš komunikativní portréty naší (raně) kapitalistické společnosti, například Nový Hyperion; Bohemia docta; Záviš, kníže pornofolku. Přestože jsou ceněné, diváci se jim vyhýbali. Vnímali je jako roztěkané, příliš dlouhé a málo pohodlné pro poklidné sledování. To platí rovněž pro snímek Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011), který v pátek 7. srpna ve 22.15 zařazuje ČTart.

Karel Vachek se zaměřuje se na rozličné podoby víry a nevíry, dotýká se všelikých (nejen) náboženských představ i upjatostí s nimi spojených, avšak svůj pohled rozšiřuje ještě dál, na poznatelnost všeho, co nás obklopuje.

Přitom tenhle film se zdá být jeho nejzábavnějším, ba nejrozmarnějším: zaměřuje se na rozličné podoby víry a nevíry, dotýká se všelikých (nejen) náboženských představ i upjatostí s nimi spojených, avšak svůj pohled rozšiřuje ještě dál, na poznatelnost všeho, co nás obklopuje.

Stejně jako v předešlých filmech také zde pracuje s dvěma základními stavebními prvky. Jednak se jako pozorovatel účastní převážně masových událostí (příjezd papeže či amerického prezidenta), jednak rozmlouvá s lidmi ochotnými podělit se o svá stanoviska či pocity: tak se postupně vystřídají chasidský žid, odmítající křesťanství jako cosi modlářského, mladá žena, jež prý na vlastní kůži okusila mariánské zjevení – a samozřejmě nechybějí ani samozvaní odborníci přes záhady posmrtna (Moody), mimozemšťanů (von Däniken) nebo třeba léčby rakoviny.

Vachek zvažuje myšlenku, že záhadné bytosti z dávné minulosti, označované za bohy, musely být zajisté mimozemšťané geneticky upravující lidskou populaci, jenže i ty musel, stejně jako celý vesmír, někdo stvořit. Bůh tedy kdesi trůní, avšak přesahuje veškeré domněnky o údajných bozích či Bohu. Přitom tu paradoxně (a nevysloveně) prosvítá onen pradávný horror vacui, tedy strach z prázdna, z nicoty...

Zarámování celého příběhu režisér utkal z (toliko) zvukových úryvků slavné operety Mam'zelle Nitouche, namluvené i nazpívané Oldřichem Novým (s ním navíc problesknou filmové ukázky z Kristiana a Pytlákovy schovanky). Melodií ovšem zaslechneme přehršel, například i jeden z popěvků Vodňanského a Skoumala o vědeckých kongresech. Stěží bychom našli méně patřičný doprovod, o jehož smyslu lze sáhodlouze debatovat…

Vachek se s nadsázkou dotýká mnohých duchovních dilemat rádoby bezvěrecké české společnosti, přesto ochotné ledasjakým svéráznostem naslouchat a věřit. Sám vystupuje, jako kdyby hledal cestu houštinami, ačkoli si je dobře vědom, kudy své vyprávění hodlá vést. A počíná si přitom věru obratně, co chvíli pomrkávaje na diváka, že nic není takové, jak se na první pohled jeví.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Vítejte doma
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Výprava do hlubin našich věr...
  
Dívejte se
 
  Kdo je tady dobrej?
  
Pořiďte si