|
|
 Výprava do hlubin našich věr
a pověr
Karel Vachek, v roce 1968
nesmazatelně zapsaný pronikavým dokumentárním svědectvím
Spřízněni volbou, se směl k filmařině vrátit až po pádu
komunistického režimu. Umanutě pak natáčel nepříliš
komunikativní portréty naší (raně) kapitalistické
společnosti, například Nový Hyperion; Bohemia docta; Záviš,
kníže pornofolku. Přestože jsou ceněné, diváci se jim
vyhýbali. Vnímali je jako roztěkané, příliš dlouhé a málo
pohodlné pro poklidné sledování. To platí rovněž pro snímek
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011), který v
pátek 7. srpna ve 22.15 zařazuje ČTart.
Přitom tenhle film se zdá
být jeho nejzábavnějším, ba nejrozmarnějším: zaměřuje se na
rozličné podoby víry a nevíry, dotýká se všelikých (nejen)
náboženských představ i upjatostí s nimi spojených, avšak
svůj pohled rozšiřuje ještě dál, na poznatelnost všeho, co
nás obklopuje.
Stejně jako v předešlých
filmech také zde pracuje s dvěma základními stavebními
prvky. Jednak se jako pozorovatel účastní převážně masových
událostí (příjezd papeže či amerického prezidenta), jednak
rozmlouvá s lidmi ochotnými podělit se o svá stanoviska či
pocity: tak se postupně vystřídají chasidský žid, odmítající
křesťanství jako cosi modlářského, mladá žena, jež prý na
vlastní kůži okusila mariánské zjevení – a samozřejmě
nechybějí ani samozvaní odborníci přes záhady posmrtna (Moody),
mimozemšťanů (von Däniken) nebo třeba léčby rakoviny.
Vachek zvažuje myšlenku, že
záhadné bytosti z dávné minulosti, označované za bohy,
musely být zajisté mimozemšťané geneticky upravující lidskou
populaci, jenže i ty musel, stejně jako celý vesmír, někdo
stvořit. Bůh tedy kdesi trůní, avšak přesahuje veškeré
domněnky o údajných bozích či Bohu. Přitom tu paradoxně (a
nevysloveně) prosvítá onen pradávný horror vacui, tedy
strach z prázdna, z nicoty...
Zarámování celého příběhu
režisér utkal z (toliko) zvukových úryvků slavné operety
Mam'zelle Nitouche, namluvené i nazpívané Oldřichem Novým (s
ním navíc problesknou filmové ukázky z Kristiana a Pytlákovy
schovanky). Melodií ovšem zaslechneme přehršel, například i
jeden z popěvků Vodňanského a Skoumala o vědeckých
kongresech. Stěží bychom našli méně patřičný doprovod, o
jehož smyslu lze sáhodlouze debatovat…
Vachek se s nadsázkou dotýká
mnohých duchovních dilemat rádoby bezvěrecké české
společnosti, přesto ochotné ledasjakým svéráznostem
naslouchat a věřit. Sám vystupuje, jako kdyby hledal cestu
houštinami, ačkoli si je dobře vědom, kudy své vyprávění
hodlá vést. A počíná si přitom věru obratně, co chvíli
pomrkávaje na diváka, že nic není takové, jak se na první
pohled jeví.
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
