|
|
Hana
Fialová, herečka
Mimoostravské publikum o vás mnoho neví. Odkud vlastně
pocházíte?
Z Bílé Opavy. Mám to město
ráda, protože jsem tam prožila pěkné dětství a mládí. Měla
jsem tam obě babičky, dědy, tetu, strejdu, sestřenici.
Máte tedy
na co vzpomínat...
Jsme tři sestry – Pavla, já
a Markéta. Vyrůstaly jsme v malém bytě v paneláku, tak nás
bylo plno. A taky fenka Abba. Maminka byla zdravotní sestra,
tatínek učil na Báňské, takže byli dost vytížení. Tatínek
byl velký stresman, ale zodpovědný a vzdělaný muž, bohužel
zemřel dost mladý. Maminka je nejobětavější člověk na světě,
jakého znám. Tátovi rodiče byli noblesní prvorepublikoví
lidé. Děda Václav Grossmann, stavební inženýr přísných zásad
a mravů, byl zapojen v odboji. Jeho žena, babička Vilma,
dáma, která byla celý život v domácnosti, krásná křehká
žena, milovala operu a klasickou muziku (krásně zpívala).
Maminčini rodiče pocházeli z chudých poměrů. Děda Jozef
Kubaszewski osiřel v pěti letech a musel dřít u sedláků.
Později pracoval na šachtě, přežil zával, přišel o dva
prsty, válka, bída – vzdělání neměl, neuměl číst a psát, ale
s takovou moudrostí a láskou, co v sobě nosil, jsem se
v životě moc nesetkala. Měla jsem dvanáct, když zemřel, a
dodnes mi chybí. Babička Otýlie měla jen měšťanku, ale
krásně psala, uměla velké množství básní a písní, pořád
zpívala. Měřila jen 147 cm jako Piafka a byla jako ona
pracovitá, obětavá a plná lásky.
Jaké
kulturní zážitky vás v mládí ovlivnily a z jakých čerpáte
dnes?
Moje první knížky byly
Dášeňka čili život štěněte a Gabra a Málinka. Pak Karel May,
Božena Němcová, Hans Christian Andersen, Jack Kerouac, Saint-Exupéry,
naposledy James Herriot. Teď to lajdám – číst nemám kdy a
možná jsem i líná. Nabídka kina byla v dobách dětství
všelijaká, takže nějaké pohádky, měla jsem ráda ty ruské,
ale moc si je nepamatuji. Rozhlas po drátě jsme poslouchali
u babičky po obědě. Dnes relaxuji u úžasných pořadů Jiřího
Anderleho Láska za lásku. Je vidět, že rádio opravdu miluje.
Muziku moc neposlouchám. Spíš mě obtěžuje svou
všudypřítomností, beru to jako bezohlednost. Dnes je ticho
velmi vzácné.
Vyhrála jste krajské kolo
Talentu 86. Užila jste si to tehdy?
Šla jsem tam jako studentka
se starší spolužačkou Danielou, studovala herectví. Ta mi
spíchla i nějaké tričko. Připravovaly jsme se spolu.
Písničky jsem si vybrala sama a taky napsala texty. Vyhrála
jsem a Leona Machálková byla druhá, trochu jsme si tenkrát
padly do oka. Byla jsem ráda, že jsem vyhrála, ale nějak mi
ten úspěch nedocházel. Horší bylo, že se Daniela se mnou
přestala bavit.
Na Janáčkově konzervatoři
jste vystudovala operní zpěv. Toužila jste po jevišti?
To ano, ale víc jsem chtěla
být zpěvačkou v kapele – sama za sebe. Dělala jsem obojí.
Rusalku jsem tehdy uměla nazpaměť a dodnes, když slyším její
závěr, pláču. Geniální Dvořák, geniální Kvapilovo libreto.
Zpívala jsem operu a zároveň s kapelami, no a vidíte,
nakonec dělám něco mezi Rusalkou a popíkem – muzikál.
Paráda!
Bylo vám
pětadvacet, když jste začala zpívat s country skupinou Red
Hats. Jaká to pro vás byla doba?
Ráda vzpomínám na spoustu
štací, krásné zážitky, na legraci a báječné holky v kapele.
Jsme v kontaktu dodnes. Jako zpěvačka jsem získala velké
zkušenosti. Někdy to bylo nadoraz, ale člověk se vyzpívá,
zbaví se trémy, zvykne si na kontakt s lidmi.
S Red Hats jste natočila
několik cédéček. Posloucháte je někdy?
Čerstvě po natočení ano, teď
už ne. Ale nedávno jsem jela se sestrou autem a ona z ničeho
nic naše cédéčko pustila. Úplně mě to vykolejilo, byl to
hezký pocit. Vůbec jsme nebyly špatné, naopak!
Itálie, Velká Británie,
Německo, Rakousko, Švýcarsko. Co vám harcování cizinou dalo?
Harcování? Poprvé v životě
jsem byla díky zpívání v zahraničí. A poprvé jsem viděla
moře. To je dost, ne? Člověk si uvědomí vlastně samé klady.
Dalo mi to hodně. Přinejmenším jistotu, že zpěv miluju, že
je to krásná řehole, a když nejste z cukru, tak to dáte.
Za jakých okolností jste
získala angažmá v Národním divadle moravskoslezském?
Bylo to vlastně jednoduché:
paní profesorka mě představila a já jsem předzpívala.
Přijímal mě Karel Poloch, tehdejší šéf. Zdědila jsem po
Dance Bichlerové hezkou roli Kateřiny Howardové ve hře Šest
žen Jindřicha VIII., ale dlouho jsem u ní nevydržela. Pořád
mě táhlo sólové zpívání, mikrofon. Jenže být umělcem na
volné noze je jen pro pár vyvolených, musela jsem se živit,
a tak jsem se pokorně vrátila. Dodnes jsem vděčná Mirkovi
Urbánkovi, že mě přijal zpátky. Muzikál se u nás v divadle
nehraje dlouho, takže jsem měla vlastně štěstí – plní se mi
sen.
Jak
vzpomínáte na svou první sólovou roli?
Přiznám se, že opereta mě
moc nebrala, pracovala jsem přesto svědomitě, jak nejlépe
jsem uměla. Soubor mě myslím přijal hezky. Pánové koukali,
co to jde za novou krev a jaké má proporce, dámy v letech mi
daly rázně najevo, kdo je tady pánem. Každá neúcta na
jevišti i mimo se tvrdě trestala. Ale měly jsme operetní
šatnu, kde nás sedělo snad dvanáct nebo čtrnáct, úžasný
babinec. Některé milé kolegyně jsou pořád v angažmá a já
jsem ráda, že je tam mám.
Ráda hrajete komické
role. Co si myslíte o ženském smyslu pro humor?
Komindy jsou vzácné. Já se
za ni vlastně nepovažuju. Teď však hraju Slepici v Ptákovinách
a jsem ráda, že se lidé baví. Humor rozhodně úroveň žen
nesnižuje, pokud není hrubý a hloupý. Ženy se smyslem pro
humor mám ráda a intuitivně je vyhledávám, je mi s nimi
fajn. U chlapů jsou asi také víc v oblibě.
Váš výkon
v muzikálu Edith a Marlene je fantastický. Dokazujete, že
lze vytvořit naprosto dokonalou kopii jedné
z nejosobitějších zpěvaček světa jak co do hudebního pojetí,
tak co do životního pocitu.
Děkuji za kompliment. Nevím,
jestli kopii. To je moc. Ale pokud jsem se dokázala alespoň
trošičku přiblížit této legendě, bylo to díky tvrdé práci,
která mě ohromně bavila. A hlavně díky režisérovi Januszovi
Klimszovi, Juraji Čiernikovi a Ann Christine Trochut. O
životním pocitu se neodvažuji uvažovat, ale snad Janusz
věděl, proč mě obsazuje. Edith hraju moc ráda, zpívám ji moc
ráda, a pocity se pak dostavují.
Jak dlouho
trvalo, než jste se slabiku po slabice naučila Edithiny
songy tak dokonale, že i rodilí Francouzi pochybují o vašem
tvrzení, že nehovoříte francouzsky?
Dvanáct měsíců – díky
Jurajovi Čiernikovi a Ann Christine.
Co si
myslíte o pracovitosti?
Bohulibá činnost, ale nesmí
se přehánět. Workoholiky neuznávám. Berou mi energii,
zahánějí svět do uličky diktátu, mám z nich osypky. Na druhé
straně platí, že bez práce nejsou koláče.
A co soudíte o herecké
odpovědnosti?
Mockrát jsem se přesvědčila,
že bez ní to nejde. Ale pozor, každý s ní pracuje po svém.
Já například někdy vypadám, že moc úsilí nevynakládám, ale
opak je pravdou. Jen s talentem nevystačíte.
Vašimi koníčky jsou
horolezectví a čundry s koňmi. Není to příliš bláznivé?
Do sedla se o prázdninách
nedostávám často, ale když to klapne, jsem šťastná. Víte, co
se říká: nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.
Večer u ohně zalezete do spacáku, kdo to nezažil, nic neví.
Horolezectvi jsem páchala dřív, dneska už nemám s kým. Pokud
nelezete pravidelně, chybí vám lezecká kondice. Ale když
zdoláte „cestu“ a vylezete na vrchol, malinko se dotknete
nebe. Jsou to nádherné pocity, které vám dělají život
krásnějším a vy se alespoň na chvíli přenesete přes
malichernosti všedního života, které vás nenápadně
vyčerpávají.
Na Thálii
jste byla nominovaná dvakrát. V čem se lišila nominace z
roku 2011 od té letošní?
První nominace byla za roli
Marguerite před čtyřmi lety, voněla novotou jako nepřečtená
knížka. Byla jsem tehdy šťastná, protože jsem si netroufla
ani pomyslet, že by se mi to mohlo přihodit. Navíc jsem
stála na začátku své muzikálové kariéry. Na téhle náročné
roli jsem velmi tvrdě pracovala. Nominace byla krásná
odměna. Přiznám se, že u Edith jsem tajně nominaci očekávala
(reakce diváků při každém představení byly fantastické).
Když se to opravdu stalo, měla jsem obrovskou radost. Když
rodíte prvni dítě, je to samé překvápko. U druhého děťátka
víte, do čeho jdete, ale přesto jsou oba zážitky nádherné.
Milan Švihálek,
publicista
Foto
Martin Straka
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 27. 7. |
