|
|
 Vítejte
doma
Otevřel jsem oči, podíval se
z okénka a nějakou chvíli nemohl uvěřit, že to, co vidím
hluboko pod sebou, nejsou chuchvalce mraků, ale ledovec,
oslnivá běloba občas narušovaná čímsi černým. Asi bych měl
rovnou napsat, že to byly vrcholky hor, ale úplně jistý jsem
si v tu chvíli nebyl. Přestože na Island létám poměrně
pravidelně už celých dvacet let, tohle jsem opravdu ještě
neviděl...
Sotva mi došlo, že opravdu
mžourám na Vatnajökull, druhý největší evropský ledovec (ten
ještě o maličko větší je na prý Špicberkách), podívaná se
změnila a v hlubinách pod námi se začala vynořovat islandská
krajina tak, jak ji neznám. Většinou totiž bývá skryta pod
všudypřítomnými mračny, navíc mívám sedadlo do uličky, takže
mohu nanejvýš zírat na profesionálně se tvářící letušky či
přihlouplé televizní šoty. Premiéru toho zvláštního filmu,
který se teď promítal pár kilometrů pode mnou, jsem mohl
zhlédnout díky letošnímu extrémně slunečnému počasí, a tak
jsem si to patřičně vychutnával.
Když se letadlo sneslo níž a
objevily se první statky a silnice, odhadoval jsem, kde to
vlastně jsme, a snažil se z výšky rozpoznat krajinu, kterou
znám docela dobře z okna autobusu. Moc se mi to nedařilo.
Okouzleně jsem pozoroval tu mapu zaplněnou jezery
neskutečných barev, liniemi řek a obrazci lávových polí.
Teprve pár desítek kilometrů před letištěm jsem rozpoznal
městečko Hveragerđi, nad ním se totiž táhnou serpentiny a
domy stojí jen na jedné straně silnice. A sotva jsem
identifikoval přístav Grindavík – to bylo lehké, protože
jiný tak velký přístav v té části poloostrova Reykjanes není
– vysunul pilot podvozek a měkce dosedl na letiště v
Keflavíku.
Když stroj zpomalil a
cestující si začali aktivovat své mobily, ozval se z
reproduktorů kapitánův hlas. Přivítal nás na Islandu. Nám
cizincům anglicky pravil, že nás vítá, islandský proslov ale
zahájil slovy: Velkomin heim. Vítejte doma. Protože jsem
tomu porozuměl, mohl bych to možná vztáhnout i na sebe,
neboť dvacet let je dvacet let, ale byla by to hloupá
namyšlenost. Islandsky neumím, skutečný domov mám jinde a
navíc Islanďané jen tak někoho mezi sebe nepřijmou, dokonce
ani když se na ostrově ožení a zplodí tam potomky. Můžete tu
zemi milovat, budete vítáni a rádi vás započítají mezi
Islandsvinur, „přátele Islandu“, ale skutečnými Islanďany se
nestanete, s tím se nedá nic dělat. Uvědomil jsem si to
nedávno, když mé dlouholeté přítelkyni, Češce, která žije na
Islandu přes čtyřicet let, zemřel islandský manžel a přátelé
se jí začali ptát, kdy se vrátí domů...
Ani moje láska k Islandu
není opětována s nějakou zjevnou vášní, nikdo z domorodců si
mě příliš nevšímá a nanejvýš mohu být považován za „přítele
Islandu“, ale ten ostrov mi dal za ta léta tolik krásy a
podnětů k přemýšlení, že si nemám na co stěžovat. Mě zkrátka
těší, že mě také letos kapitán přivítal na Islandu anglicky,
a úplně mi stačí, že jsem v jeho islandštině rozpoznal i ta
dvě slova: Velkomin heim...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
