|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Reklama na
přírodu (a historii)
Snad jsou za tím nějací ti
internetoví aparátčíci… Ví se o mně (ale kdo vlastně?), že
rád navštěvuji hrady, či spíše jejich ruiny, řekněme že v
nadstandardním množství. Před časem mi tudíž v mailové poště
počaly přistávat pozvánky na všelijaké – snad lze říci
hradní – akce. Támhle mne zvou na zbrusu nová strašidla,
onde na rekonstrukci dobývání hradu (a to i za přítomností
lokálně ahistorických šermířů či halapartníků), a odjinud
zas dokonce na nefalšovaný středověký trh! Ale už ten
pozvánkový proud poněkud řídne, jako by se dotyční
dozvěděli, že se takovýmto špumprnáglům vyhýbám jako
vegetarián zabíjačce, a – byť by mne na místo takové akce
tulácký vítr náhodou zavál – nejsem při ní ochoten utratit
ani zlámaný tolar či denár. Kdyby mé děti byly ještě malé,
asi bych se musil s všelijakou tou invazí historických,
sociálních i výtvarných kýčů smířit, jako že v jejich zájmu…
Ale kdepak, proč vlastně? Užili jsme si kdysi návštěv
historicky exponovaných míst bohatě a zpětně se dá říci, že
jsme se spíše informovali navzájem. Ostatně, jeden z mých
synů coby student historie o prázdninách dosud průvodcuje na
několika hradech a zámcích a dotvrzuje mi tak, že tamní tlak
na přidruženou komerční zábavnost je rok od roku větší.
Děti, které historie nebaví, ji dnes mohou vůbec pustit
z mysli a už v podhradí si raději užít hradu nafukovacího,
skákacího…
Tedy: Odmítám podobná
edukační nadělení proto, že si přítomnost příslušného genia
loci užívám raději o samotě, a nadto nepotřebuji, aby mi
kdejaký hejhula evokoval historii, kterou si mohu
sugestivněji vyevokovat jaksi na vlastní triko. Prostě a
jednoduše tak, že se o cíli své cesty ledacos dozvím ještě
předtím, než se na onu cestu vůbec vydám. Mám pak z celé
věci jaksi trojnásobnou radost. Těším se na to, co uvidím,
hledám pak, co bych vidět měl, a případně pátrám po tom,
proč to, co bych vidět měl, nevidím. Jakkoli mi syn taktně
naznačuje, že právě tací šťourové bývají pro nezkušené
průvodce zlým snem…
Leč vydejme se na cestě této úvahy jinam, do krajin komerční
turistikou neexploatovaných, do krajin zdivočelé přírody
volně přístupných skal, vodopádů, jezírek a jeskyní. Jsem
hnedle v pokušení rozepsat se o svých nových poutnických
zadostiučiněních, leč zůstanu vůči oněm místům diskrétní a
vůči vám, milí čtenáři, informačně skoupý. Cožpak je dnes,
v době internetu, GPS a podrobných map padesátek a
čtyřicítek, nemluvě o bohaté síti turistických tras,
problémem naplánovat si poezii, stanovit itinerář malebna?
Prostě a jednoduše si naplánovat výlet? Zdá se, že pro
většinu z nás ano. Na těch nejpůvabnějších,
nejpitoresknějších či obecně nejzajímavějších místech české
krajiny většinou nepotkáte ani tu příslovečnou nohu. Co
nohu, ani dnes všudypřítomné kolo. (A dobře tak, oni totiž
ti bicyklisté-elasťáci jako by zapomněli, že vedle krásy
občasných pohlednicových výhledů existuje podél jejich cest
i neméně zajímavý svět přírodních a výtvarných detailů.)
Neplatí to ovšem vždy a všude. Před časem, po čase jsem
navštívil místo svou atmosférou zvláště silné, esteticky
bizarní, propojující tvůrčí vzmach přírody i člověka, kde
však dříve jen náhoda mohla zapříčinit setkání s jiným
pocestným. Nyní bylo zaplaveno lidmi – dle odění, výstroje a
chování soudě – pěší turistice nepřivyklými. Poněkud
znechucen jsem se v nejbližší hospodě, po desetiletí
proslavené výtečnou dršťkovou (to je také ta jediná
místopisná informace pro vás, milí čtenáři), optal na
příčinu tohoto jevu hospodského, takto znalce zdejšího
kraje. Namísto dršťkové a piva byl nyní nucen roznášet vafle
a frappé pro poněkud odlišný typ klientely. Obrátil na mne
uštvaný pohled a svěřil se: „Takováhle honička je tady
poslední měsíce pořád. Od tý doby, co se tohle místo
objevilo v nějaký pitomý reklamě.“ |
