|
Solená
treska a snové nesmysly
„Ticho. Žádné otřesné
události nehýbaly národem, kromě obvyklých otřesů půdy nikde
ani známky života...“ Tak začíná povídka islandského
spisovatele Gulberga Bergssona, který se narodil v
Grindavíku, kam se vydáváme většinou hned první den pobytu
na Islandu. Tenhle ostrov je opravdu výjimečný: už jen tím,
že se rozkládá na dvou světadílech. Tektonické desky –
evropská a americká – se tu od sebe vzdalují průměrnou
rychlostí dva centimetry za rok, a tak otřesy, o nichž se
zmiňuje spisovatel, jsou na Islandu na denním pořádku. Na
internetu si můžete ověřit, že jsou jich desítky, někdy i
stovky denně.
Když plánujeme program
zájezdu, snažíme se, aby přechod z jednoho světa do druhého
nebyl příliš drastický, a tak nejprve absolvujeme výlet do
okolí hlavního města. Projedeme starým přístavem
Hafnarfjördur, vybudovaným na lávě staré sedm tisíc let, a
na zahrádkách u starších domků pozorujeme roztodivné lávové
útvary. Pokaždé se snažím srovnat si v hlavě, že ta láva tu
byla dřív než zahrádka, ale moc mi to nejde. Z městečka na
lávě je to kousek do nedaleké pouště. Projedeme kolem
„rozpolceného jezera“ Kleifarvatn, v němž občas při
zemětřesení pukne dno a voda potom poklesne o několik metrů,
a pak si obejdeme a hlavně očicháme žhavé sirné pole v
Seltúnu. Před několika lety tu pohodlná asfaltka nahradila
starou, romantičtější a také nebezpečnější lávovou silnici.
Časy se mění a už ani nevím, jestli se v domku, v němž byla
kdysi pouštní kavárna, ještě něco podává. Dneska na to
šlápnete a za chvilku jste v přístavu v Gulbergově rodišti.
Mimo jiné tam mají školku v odsvěceném kostele a muzeum
solených tresek, na kterém je nápis: Život je solená ryba.
Dlouho jsme se s kolegyní
Soňou snažili přijít na to, co ten nápis vlastně znamená, až
našla vysvětlení v Laxnessově románu Salka Valka. Hlavní
hrdinka v něm říká: „Když se to všechno vezme kolem a kolem,
tak je život hlavně solená ryba, a ne žádný snový nesmysl.“
Volně dopřeloženo: Nic není zadarmo...
Čím hlouběji člověk poznává
Island, tím mu Laxnessův citát připadá aktuálnější. Na jedné
straně sny a iluze, které se vracejí a opakují po celé věky,
a na druhé vždycky jen tvrdá práce, která lidstvo k něčemu
přivedla. Nedávno tu byla bankovní krize, teď se splácejí
dluhy a peníze se samy nevyrobí – život je solená ryba...
A tak si my, kteří jsme tu
na návštěvě a máme úplně jiné problémy, prohlédneme přístav
a pak už nám chybí jen pár kilometrů na koupaliště v Modré
laguně. „Budeme se koupat v odpadní vodě z elektrárny,“
straším turisty. Ať je slunečno, nebo nás třeba bičuje
vodorovný déšť, slastně se ponoříme do teplé vody plné
křemíku, napatláme si bílé bahno na obličej, protože se nám
chce uvěřit tomu, co se všude píše, že má regenerační
účinky. A konečně ze sebe smyjeme prach a stresy ze vzdálené
Evropy. Máme přece dovolenou, a tak jsou snové nesmysly v
této podivuhodné zemi povoleny.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |