|
|
 Petr
Nikolaev, filmový režisér
Proč právě
toto téma?
Protože je to jedna z
nepozoruhodnějších kapitol našich dějin. Nemyslím si to jen
já, například tehdejší představitel Kalifornské univerzity
prohlásil, že je to nejromantičtější část první světové
války. Existuje pro to řada důvodů, k nejdůležitějším patří,
že legionáři nebyli typičtí vojáci, ale šli do boje
dobrovolně. V tom byl hlavní rozdíl mezi nimi a ostatními
vojáky první světové války.
Legionáři
bojovali na několika frontách, proč jste si vybral tu
ruskou?
Myslím, že z celé
legionářské historie je právě sibiřská anabáze zdaleka
nejvýraznější, nejrozmanitější, je tam mnohonásobně víc
zvratů než kdekoliv jinde. Je zvláštní i tím, že dávno poté,
co třeba italští legionáři byli už dávno zpátky ve vlasti,
ti ruští pořád ještě putovali po magistrále. Vraceli se až
dva roky po válce.
Co vás na
ní jako filmaře zajímalo nejvíc?
Že je to vlastně svého druhu
road movie. Jejich dobrodružství se odehrávalo na mnoha
tisících kilometrech transsibiřské magistrály. Proto taky
nechci dělat klasický válečný film, ale vylíčit tuto jejich
bojovou cestu. Už je to sto let, možná opravdu nejvyšší čas
se na tu periodu podívat objektivně a z odstupu.
Bude to už
váš druhý film, který nějak souvisí s vašimi rodinnými
tradicemi, s památkou dědečka legionáře a bojovníka proti
nacistům…
Ano, po Lidicích druhý. Pro
mne znamená dědečkova památka zajímavé dědictví. Osobně jsem
ho nepoznal, jen z fotografií a z předmětů, které po něm
zůstaly, třeba jeho vyznamenání nebo šavle, kterou jsme měli
doma, když jsem byl malý kluk. Ale později, jak jsem se
dostával do jeho let, začal jsem se vžívat do jeho osudu.
Dnes je to pro mne hrozně blízký člověk.
Bude ve
vašem filmu postava inspirovaná vaším dědečkem?
Ne, dědeček byl na italské
frontě, bojoval u Piavy. Ne že by to tam nebylo dobrodružné,
on sám působil jako vyzvědač, hrozilo mu velké nebezpečí.
Na jaře
jste byl na Sibiři na obhlídkách. Co jste tam k novému filmu
získal?
S producentem Jiřím Průšou
jsme měli příležitost vžít se do hlav těch kluků. Přímo na
místě je všechno jiné než z dálky, je to autentické, ty
prostory jsou neuvěřitelné. Když si představíte, že
legionáři v určitých momentech kontrolovali osm tisíc
kilometrů Transsibiřské magistrály! To je rozloha dvakrát
větší než Evropa. Pokud člověk tu trať neprojede, ani si to
nelze představit. Uvědomil jsem si, že chlapcům muselo být
často velmi úzko.
Natáčel jste tam?
Točil jsem každý den, Jirka
Průša fotografoval. Vznikne z toho téměř hodinový dokument,
který, jak doufám, odvysílá Česká televize.
Během vaší
cesty vás v Rusku zatkli. Bylo to hodně dramatické?
Mediální ohlas byl větší než
událost sama, ale to je asi dobře, aspoň se o našem filmu
ví. To zatčení bylo úplně absurdní, sebrali mě i s kamerou,
přitom jsem skutečně natáčel jen nějaké vagony s uhlím a
dřevem. Připadalo mi to jako názorný důkaz, že mentalita
někdejšího SSSR v přístupu k nádražím a podobným
„strategickým“ bodům se nezměnila. Nechci to dramatizovat,
neposlali mě do gulagu, jen mě něco přes půl hodiny
otravovali a jeden tajný mi vymazal záběry v kameře. Nakonec
jsme o pět minut stihli navazující vlak a naše cesta nebyla
narušena.
V Rusku
prý ničí památníky československých legionářů. Viděl jste
tam něco takového?
Osobně jsem to neviděl. Vím
o případu, který se stal nedávno na Bajkalsko-amurské
magistrále u městečka Polovina. Většina hrobů ale byla
zničena dávno. Jediný velký pomník a hroby, které se
zachovaly, aspoň pokud já vím, jsou ve Vladivostoku na
mořském hřbitově a tam jsem je viděl nedotčené. Na dalších
místech to je v podstatě zničeno. Nemyslím, že všude to bylo
záměrné, i když z velké části asi ano. Je ale pravda, že na
místech někdejších bojů mizely památníky prostě i proto, že
ustoupily výstavbě. Názorným příkladem je město Samara v
Povolží, kde byli na městském hřbitově pochováni bojovníci z
Lipjag. To byla jedna z nejkrutějších bitev, v níž si naši
legionáři vedli velmi statečně a porazili bolševická vojska.
Na legionářské téma teď
chystáte „Legiokalendář“ pro rok 2016. Na fotografiích tam
budou herecké sourozenecké dvojice představovat výjevy z
legionářských epizod. Jak se ten záměr zrodil?
Kalendář by měl sloužit
popularizaci našeho projektu – a legionářského tématu vůbec.
Hledali jsme způsob, jak zaujmout mladou generaci, jde nám o
to, aby si současní mladí lidé uvědomili, že stačilo „minout
se“ s jedním stoletím – a mohli být třeba na jejich místě.
Chtěli jsme, aby si prostřednictvím fotek představili, jaké
to bylo na legionářských bojištích.
Ale proč
zrovna bratři?
Kalendář s celebritami je už
trochu banální záležitost, snad jsem našel klíč, který mi
připadá autentický a zajímavý: legionáři se totiž vzájemně
oslovovali „bratře“, takže to je pokus o jakousi analogii, o
symbol. Proto jsem hledal mezi herci bratrské dvojice, a
skutečně se podařilo najít jich poměrně dost, tolik, že na
kalendář to snad postačí.
Zvolili jste pro scénář
filmu jeden konkrétní příběh, nebo globální pohled?
Materiál je nepřeberný.
Řekli jsme si, že vzhledem k tomu, že jsme po osmdesáti
letech první, kdo to téma zpracovává jako hraný film, máme
povinnost vyprávět pokud možno v úplnosti. To je ovšem
mnohem složitější, než kdyby se vzala jedna či dvě epizody.
Ale osudy jednotlivců, příběhy obyčejných vojáků tam budou.
Také ale představíme velké historické postavy, třeba
Masaryka, amerického prezidenta Wilsona, Lenina, Trockého, a
samozřejmě řadu slavných legionářských generálů, kteří se
zasloužili o velké strategické úspěchy legionářů.
Rozpočet
filmu je plánován na sto milionů korun. Kde sháníte peníze?
Nejdál jsme dospěli ve
vyjednávání s Českou televizí, nepadla ještě definitivní
suma, ale bude odvozena od velkých historických filmů
poslední doby, takže doufáme v příspěvek v řádu desítek
milionů korun. Budeme také žádat o evropské peníze a o české
granty, chceme zkusit i koprodukci. Poměrně dlouho – a zatím
i poněkud zdlouhavě – jednáme s ministerstvem obrany. Ale
věříme, že uspějeme, vždyť každá armáda by si měla vážit
nejsilnějších okamžiků své historie a legionářský vzor je
bezkonkurenční. Jen na sibiřské magistrále bylo tehdy na
šedesát tisíc vojáků – naše současná armáda je mnohem menší.
Proč
myslíte, že legionáři se v podstatě ani dnes nepřipomínají?
Za totality se to dalo pochopit – legionáři bojovali proti
bolševikům a vítězili nad nimi. Ale proč se tomu málokdo
věnuje nyní?
Důvod je možná ve velkém
časovém odstupu, v příliš dlouhém období, kdy to téma bylo
tabu – od roku 1939 až do listopadu 1989. To je rovných
padesát let, po tak dlouhé době, koncem osmdesátých let, s
bídou žili poslední pamětníci, účastníci bojů.
Dokumentaristovi Milanu Maryškovi se ještě podařilo zachytit
pár bojovníků, kterým bylo tehdy skoro kolem stovky.
Zaplaťpánbůh se začátkem devadesátých let natočilo několik
dokumentů – a to je všechno. Poslední celovečerní hraný film
s tématem legionářů měl premiéru v roce 1939.
Agáta Pilátová,
publicistka
Foto
Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 3. 8. |
