|
|
Čím jsme my, budete i vy
Je marné zavírat oči před
poznáním, že v náruči smrti jednou skončíme všichni, tady
opravdu žádné uplácení nevládne. A nic na tom nezmění ani
kult bezstarostného mládí, šířený v reklamách i
hollywoodskými vyprávěnkami, chtějící vytěsnit každé takové
pomyšlení.
Proto musíme ocenit
rozhodnutí pražského Národního muzea nachystat rozsáhlou, do
několika objektů, najmě Nové budovy Národního muzea,
včleněnou výstavu souhrnně nazvanou Smrt. Přibližuje fyzický
zánik, k němuž každý živý organismus včetně člověka
neodvratně spěje. V přírodě málokteré zvíře takříkajíc sejde
věkem, zpravidla je nějaké jiné sežere, než je samo sežráno.
Avšak nejspíše jen člověk, díky své všežravosti schopný se
rozhodnout, čím se hodlá živit, si uvědomuje svou
smrtelnost.
Jak na
smrt pohlížíme
Zatímco naše současná
euro-americká civilizace je posedlá vytěsňováním smrti, není
tomu tak dávno, řekněme před pouhým stoletím, kdy naopak –
zejména na vesnici – byla smrt všudypřítomná. I malé dítě
mohlo (nejen) spatřit, jak zemřel jeho dědeček nebo
sourozenec, nebo jak se při zabijačce prase porcovalo a do
hrnce odchytávala a míchala jeho krev (aby se nesrazila).
Narážíme přitom na paradox: čím silněji vytěsňujeme smrt z
naší každodennosti, tím silněji je jako divácky vzrušivý
prvek přítomná v nejrůznějších vyvražďovačkách, ať již se
tak děje ve filmu, nebo v počítačových hrách.
Pohřební nakládání se
zesnulými bylo rozmanité. Mrtví se ukládali do země i
spalovali, rozmáhala se také mumifikace těl. Například v
Náprstkově muzeu spatříme miniaturizované lidské hlavy,
pohřební místa rozprostřená na vysokých kůlech nebo třeba
rakve připomínající tu věc, kterou měl zesnulý rád, třeba
auto. Výrazně odlišný přístup ke smrti mívají kultury věřící
v převtělování, jak je tomu v buddhismu.
Množství kosterních
pozůstatků – zvláště lebek – pak přiměje návštěvníka, aby si
uvědomil pravdivost titulového nápisu vyskytujícího se na
leckterých hřbitovech či hrobkách: Čím jste vy, byli jsme i
my; čím jsme my, budete i vy. Můžeme být jen rádi, že
lékařství dnešních časů pokročilo natolik, že stěží někde
potkáme lidi tak znetvořené nemocemi, ať již je působily –
hlavně v 19. století – těžké avitaminózy (kurděje, křivice)
nebo kostní nádory. Pohled na voštinovou lebku připomínající
zbytnělou plošku korálového útesu, na několik lebek
poznamenaných syfilitickými záněty nebo v lihu naložené
preparáty selhavších tělních orgánů (prasklý žaludeční vřed,
tuberkulózní plíce s vyhlodanými kavernami) by mohl vést
přinejmenším k zamyšlení, zda bychom se svým životem neměli
nakládat zodpovědněji.
Jsme
poučitelní?
Ale zřejmě je to marné
ponoukání. Jak dokládá bohužel již uzavřená pobočná výstava
nazvaná Smrtelné slasti (byla doporučena mládeži až od 18
let, i když se s ní měla seznámit hlavně dospívající
mládež!), lidé bývají nepoučitelní. V přehledných expozicích
tu byly přiblíženy základní sebezáhubné vášně: alkohol,
tabák, ostatní přírodní i syntetické drogy a také riskantní
sex.
S ním ostatně souvisí tzv.
asfyxie, tedy umocňování sexuálního zážitku souběžným
rdoušením či škrcením, někdy bohužel dokonaným, zvláště
pokud se tak činí osamoceně při masturbaci. Tak si před
několika lety přivodil smrt americký herec David Carradine,
dávno před ním obdobně skonal muzikant českého původu
František Kočvara, před více dvěma staletími požadující
totéž od vyděšené londýnské prostitutky, tytéž sebezáhubné
hrátky zpodobnil rovněž u nás uvedený japonský film Korida
lásky.
Jan Jaroš, publicista
|
