Číslo 33 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým režisérem.
Petrem Nikolaevem.

Alena Wagnerová, spisovatelka

A budoucnost? Kam se jen poděla?

„Já myslím, že všechno na světě se musí změnit, všechno. (...) Za dvě stě, tři sta nebo tisíc let, na době nesejde, nastane nový, šťastnější život. My už z toho ovšem nebudeme mít nic, ale žijeme pro něj už teď, pro tento příští život pracujeme, pro něj strádáme, my ho už uskutečňujeme,“ říká Veršinin v druhém dějství Čechovových Tří sester. A dodává: „A jen v tom je smysl našeho života, naše štěstí.“ Stejně ve hře uvažuje i Andrej Prozorov. Zatímco všechno nynější se mu protiví, září pro něho budoucnost příslibem svobody a plnosti života...

Čechovovi hrdinové nejsou jediní, jejichž zraky se upínají k budoucnosti jako k té lepší přítomnosti, která teprve přijde. Projekce života mimo rámec přítomnosti provází v různých formách lidské dějiny od jejich počátku. Začíná představou existence posmrtného života, kterou v paleolitu signalizuje pohřbívání mrtvých a jejich pozdější vybavování předměty denní potřeby, které jim mají sloužit v onom druhém životě. V Sumeru k tomu patří i lidské oběti sloužících v hrobech králů, kteří budou panovníkovi v jeho posmrtném životě dál posluhovat. Ve starověkém Egyptě se zase stalo podmínkou posmrtného života uchování tělesné schránky zemřelého jeho balzamováním. A není celý Starý zákon postaven na očekávání Spasitele, který přijde a „jímž všechny věci nové učiněny jsou“?

Budoucnost se ovšem tomuto uvědomění si konečnosti lidského života a snaze o jeho překonání, jež stojí na začátku vědomé existence člověka, ještě neříkalo. Tak středověký člověk přeložil vlastně celou svou existenci do života posmrtného a život pozemský se pro něho stal jen přípravou na vysvobození a odměnu za jeho strázně. Teprve osvícenstvím a sekularizací začíná postupné sklápění k nebi obrácené transcendentály, slibující spravedlivým blaho života věčného, do horizontály života pozemského a představa o vykoupení se promění ve víru v lepší budoucnost. Vize lepšího života ani teď lidi neopustila, byla jen přeložena na zem. A slibem lepší budoucnosti na zemi bylo možné lidi klamat stejně jako příslibem života věčného, který bude následovat po onom slzavém údolí, jímž je život.

Dvě zvlášť nosné sekulární podoby našla vize lepší budoucnosti v ideji pokroku a v utopii socialistické revoluce jako ve svého druhu moderní verzi vykoupení člověka. Jestliže idea pokroku viděla lepší budoucnost lidstva v moderní technice, jejíž vývoj učinila centrem svého úsilí a inženýr se stal jejím demiurgem, pak dělnické hnutí jako nositel ideje socialistické revoluce se soustředilo na člověka. Představa lepší budoucnosti, která naplní vizi jeho osvobození, vize spravedlivého společenského pořádku byla schopná mobilizovat masy utlačených a stala se svým způsobem civilizační transcendentálou, tím, co mělo být uskutečněno na zemi, ale spojovalo lidi ve jménu vyšších cílů.

„My život na zemi předěláme!“ zpívali v předvečer druhé světové války členové Mladé kultury. Po válce dostali ti, kteří ji přežili, možnost uskutečnit svou vizi lepší společnosti. Jak to dopadlo, víme. Socialistická utopie, kterou v srpnu 1968 přejely sovětské tanky, skončila o dvacet let později na smetišti dějin.

A co bude dál? Jen to, co už je? A to má být všechno? Konec dějin jako konec všech utopií, ale ne bezpráví, diskriminace a sociální nerovnosti? Je to, co je, tak dokonalé, že už není třeba myslet dál? Ale alternativa k tomu, co je, jako by neexistovala.