|
|
 Jak se rodí terorista
Filmaře přitahoval zločin
odjakživa. Byli fascinováni ničemnostmi dočasně vítěznými,
než byly – i v závislosti na cenzurních požadavcích – po
zásluze potrestány. Už v meziválečném období vznikla taková
díla jako Malý Caesar nebo Zjizvená tvář, v sedmdesátých
letech si zjednala pozornost Coppolova rodinná sága Kmotr,
zkoumající zločinnost jako svého druhu regulérní podnikání.
Ale vznikaly rovněž životopisy slavných padouchů, většinou
vrahů, někdy protokolárně odosobněné (Baader Meinhof
komplex, Veřejný nepřítel), jindy zjednávající až dojetí,
když se vciťovaly do mysli hlavního hrdiny (Bugsy, Dillinger,
Bronson, u nás Kajínek).
Francouzský snímek Carlos
(neděle 23. srpna, ČT2, 21.55) spadá do první kategorie.
Režisér Olivier Assayas se vyhýbá idealizaci i jakémukoli
zjednávání sympatií proslulému teroristovi přezdívanému
Carlos (vlastním jménem Iljič Ramirez Sánchez), majícímu na
rukou krev mnoha nevinných obětí. Vyprávění se odvíjí ve
stroze reportážní rovině. Režisér se snaží přiblížit
titulního (anti)hrdinu nikoli jen jako bezcitného zabijáka,
jenž po dlouhé roky unikal spravedlnosti, ale i jako člověka
vyznávající horoucně své sny o spravedlnosti, jakkoli zrůdné
a násilně prosazované. A taky se dotýká dilemat, která skrze
své činy zanechával v nejbližším okolí, u lidí intimně
blízkých i těch, kdož uvěřili jeho poselství.
Náčrt podhoubí, z něhož se
rodí násilný protest, postižení politických kontextů
sedmdesátých a osmdesátých let, a to jak v evropském
prostoru, tak na Blízkém východě, kde Carlos často získává
útočiště, stejně jako přiblížení duchovního stavu tehdejší
společnosti, to vše vyznívá dosti kuse a nahodile, často jen
v plochém dialogickém zpodobnění. Nejdůležitější je analýza
Carlosova fanatismu a jeho přesvědčení, že koná správně a
prospěšně, že očišťuje.
Carlose zavedou jeho skutky
do izolace a beznaděje, posléze je nucen připustit, že
nenáviděný kapitalismus sotva nějak poškodil. Nicméně
rekonstrukce jednotlivých případů, zvláště útoku ve Vídni,
se vyznačují mrazivou výstižností. Rovněž herecké ztvárnění
(Edgar Ramirez postihl teroristovu osobnost velice civilně,
bez psychopatických šklebů, bez zesměšnění) patří k velkým
kladům celého vyprávění.
Spatříme, jak právě
zdeformované či přímo chybějící svědomí, vytěsněné
absolutizovanou vírou, vede takové jedince nejen k prolévání
krve, ale třeba také, jsou-li dopadeni a potrestáni, ke
svatozáři mučednictví, přisuzované jim případnými
následovníky. Nezáleží přitom na tom, zda zfanatizovaná víra
vyvěrá z politického přesvědčení, nebo z náboženských
pohnutek, každopádně rozbití stávajících pořádků se stává
jediným cílem...
Jan Jaroš, filmový
publicista |
