|
|
 Martin Kyšperský, muzikant
Miláček
slunce vyšlo v den vašich pětatřicátých narozenin. Byla to
náhoda, nebo záměr?
Jak se věci přirozeně
blížily ke konci, začalo to být nápadné. Nejen že mi bylo v
den vydání třicet pět, ale kapela v tomto roce slaví
patnáctiny a tohle je naše desáté album, když počítám i ta
první dvě, vydaná vlastním nákladem, a třetí, které jsme si
už nechali vylisovat. Je to na jedné straně neuvěřitelné,
jak to uteklo, ale zároveň se stalo tolik věcí...
Album startuje píseň Je
podzim, což je v případě v červnu vydávané nahrávky, která
se navíc jmenuje Miláček slunce, hodně svérázné – a trochu
posmutnělé. Co jste tím sledoval?
Ta píseň je jako procházka
po krajině. Ta podzimní může člověku připadat melancholická,
ale taky vám v tom jemném dešti, který čistí vzduch, může
být dobře. Útulně. Líbilo se mi, že to začne bubenickým
přechodem a po něm odsekávaná kytara a rovnou zpěv, bez
nějaké předehry. Taky se tam zpívá „je podzim, úplně první
den“. Ta písnička si o to koledovala.
Když
pomineme popové popěvky o prázdninách a plážové pohodě, tak
proč vlastně existuje tolik písní o podzimu a tak málo o
létě? Je podzim inspirativnější?
My jednu letní máme, jmenuje
se V jezeře mléka a mlhy. Sice to zní, jako by se odehrávala
někde v bažině, ale to je jen metafora, a skutečné je to, že
se tam zpívá o lidech na zahradě uprostřed léta. Nikdy mi
nebylo vyloženě smutno během nějaké roční doby, vždycky se
to míchalo. Třeba letní procházka městem, děti, milenci,
zmrzlina, tramvaje, letní zahrádky, noční toulání... to
všechno je až idylické, a přitom je v tom něco smutného,
úplně vespod. A naopak sychravá krajina plná větrů a deště s
nahými stromy má něco útěšného. Třeba to, že můžete jít domů
a dát si v teple polévku.
Mluvil jste o prvních
albech Květů vydaných vlastním nákladem. Dnes už je nikdo
nezná. Nepřemýšlel jste o tom, nějak je znovu zpřístupnit?
První dvě alba byla
monotematická. Hráli jsme je jako jednolitý příběh, bylo to
dost infantilní a patřilo to do své doby. Je to tak dávno...
Možná je někdy vydáme, ale teď se mi do toho nechce, žiju
tím, co je nové. To naopak třetí album jsme prodávali a ty
písničky jsme hráli na více koncertech. Když se cédéčko
rozprodalo, udělali jsme v roce 2009 remaster a reedici. Je
tedy k mání a já ho mám moc rád. Dokonce jsme před dvěma
lety na koncertě celou tu desku, jejíž název je Daleko hle
dům, zahráli v původní sestavě na speciálním koncertě. To
byl jeden z nejlepších okamžiků z patnácti let Květů.
Kam se v
průběhu těch patnácti let kapela posunula, jak byste její
vývoj přiblížil s ohledem na nové album Miláček slunce?
Naučili jsme se, že nám
sluší, když hrajeme naživo. Pořád jsme rocková kapela. Ale
taky se už nebojíme udělat sladkou, pěknou melodii a pak ji
dáme do kontextu s něčím zvláštním. Chce to vyhodit všechno,
co je navíc.
Předešlé album Bílé včely
jste odstartoval písní o osudech svých kamarádů a příběhy
jiných lidí se objevily i v dalších skladbách. Je v tomto
ohledu nová deska již čistě osobní záležitost?
Vlastně ani nerozlišuji,
jestli píšu o sobě, nebo o jiných. Vždycky je v tom hodně
fikce a to, co vypadá jako věrohodná věc, si ve skutečnosti
často vymýšlím. Napsal jsem několik písní o starých lidech a
o stáří jako takovém. Na nové desce je taková písnička,
která se jmenuje Jablka. Já nevím, jaké stáří je. Moji
prarodiče mi toho moc nestačili říct. Ale když jsem viděl
uprostřed zimy taková jablka na stromě, napadlo mne to.
Nikdo už je nechce, překročila svůj čas. Tu skladbu si
vybrali Robin Kvapil a Čestmír Kopecký do svého
připravovaného filmu o Brně.
Jednou z nových skladeb
je Syn, napsal jste ji pro vaše dosud nenarozené dítě. To je
originální. Písní inspirovaných vlastními potomky jsou
mraky, ale skladba o synovi, který jaksi ještě není na
světě, o té jsem neslyšel... Nebo už je to jinak a syn je na
cestě?
Možná už je na cestě
vesmírem, ale za devět měsíců to asi ještě nebude. To je
takový popis toho, jak člověk sní o svém dítěti, ale mluví k
duchovi. Ono ještě není. Můžete takhle myslet naopak i na
své předky. Aniž bych měl zkušenosti s drogami, nekouřím ani
trávu, mívám někdy silné pocity, pro které není lehké najít
přesná slova, ale například tam patří něco jako smazání
identity. Jako bych já byl můj otec, jako by můj děda byl
můj syn. Zní to švihle, nedokážu to popsat.
Další ze silných písní
nového alba se jmenuje ČKNO, dešifrováno – Český klub
německých ovčáků. Jak vás tahle tíživá skladba o smutku
napadla, a proč němečtí ovčáci?
Právě tuhle ceduli jsem
viděl na Vysočině. Je to sice o samotě, ale při verši „český
klub německých ovčáků a vítěz poháru vítězů pohárů“ se lidé
spíše smějí. Pak ještě musím říct, že slogan „Sám pod nebem
podmračeným“ je z knihy Život a dílo skladatele Foltýna.
Moje milovaná věc. Foltýn byl naprostý zoufalec a tu báseň
ukradl spolužákovi. Já ji teď ukradl jemu. Celé to je pro
mne zábava.
Uklízím
pokoj je jiná zajímavá píseň – doplnil jste ji samply s
hlasem herce Vladimíra Ráže o hudbě jako chaosu zvuků
drásajících sluch a obraty typu „Myšpulín v plamenech“ a „ve
skříni je zahrabaná tma“. Dá se ta surrealistická skladba
vysvětlit? A stojíte vůbec o to, aby vaší tvorbě bylo za
každou cenu rozumět?
Vysvětlit ne. Můžu k tomu
zkusit něco říct, ale opatrně, abych nevybrakoval veškeré
tajemství, co to ještě má. Ideálně by to mělo být bez
vysvětlení – buď se ti to líbí, nebo ne. Nebo ještě lépe:
Mělo by to s tebou něco dělat. Může to být i odmítnutí, a
třeba se k tomu vrátíš po letech a potkáme se. Ale tma je ve
skříni zahrabaná každopádně!
Ke Květům
patří vedle surrealismu podle mě i romantismus. Vzpomínám
třeba na píseň Pole, tráva a činžáky z Bílých včel, na novém
album je zase Věrka. To jsou svým způsobem hořkosladké
milostné balady. Považujete se za romantika?
Asi ano. Láska člověka omámí
a cloumá s ním a on pak píše písničky o citech, ve kterých
je těžké se vyznat, natož je unést.
Je o vás známo, že vás
těší i výtvarné umění. Vaše koláže ostatně zdobí buklety alb
Květů. Vaše písně rovněž působí dojmem, jako by vznikaly
zmíněnou technikou. Je princip koláže klíčem k vaší tvorbě?
V textech se dá o kolážích
mluvit jen maličko. Že se připlete do jednoho příběhu
asociace na související detail, to se stává snad každému
textaři. Někdy věci zcizuji tím, že vkládám zdánlivě
nesouvisející obrazy. Ale nedělám to tak, že bych ta témata
tahal z klobouku a míchal. Dávám je k sobě právě proto, že
mám pocit, že to tak má být a intenzita se zesiluje. Jsem
mrzout a spoustu věcí nesnáším. Krasořečnění, sentiment bez
nadhledu, chlapáctví, klišé... Zkouším tím vším nějak
prokličkovat s co nejmenšími ztrátami.
Mezidobí
mezi posledními alby Květů jste věnoval spolupráci s jinými
interprety. Začněme „nejviditelnější“ z nich – kapelou
Mucha. Kdy jste začal věřit, že se Nikola Muchová tak
výrazně prosadí? Co je její největší premisou?
Niky je hitmaker a má
kouzlo, které se dá těžko popsat. Určitě v tom hraje roli
upřímnost. Co na srdci, to na jazyku, nechce být princezna.
Věděl jsem, že to bude fungovat, protože se mnou samotným to
něco dělalo. Totálně se vymykala desítkám písničkářek, které
potkávám. A taky jsem si říkal, že to kouzlo by chtělo nějak
dostat na desku, protože nahrávka, kterou jsem dostal, byla
příšerná. Tak jsem sehnal kapelu a začal aranžovat. Šlo o
to, aby to byl bigbít, ale žádná stupidita. Já myslím, že
ten dnešní stav je super.
Milan Šefl,
publicista
Foto
Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 10. 8. |
