|
|
 Vzpomínka
na Láďu
„Co tady dělaj ty lidi?“
žertoval v časech totality kamarád Láďa Kantor, když jsme
vyšli na ulici. „Co tu všichni dělaj, vždyť maj bejt v
práci!“
Měli jsme – řadím se mezi
jeho kamarády – Láďův humor rádi. Byl tehdy na volné noze a
pracoval šestnáct hodin denně...
„Odepíšu se sám,“ říkával
pokaždé ve vrátnici vydavatelství Orbis, kde se každá
návštěva musela zapisovat. My, tehdejší redaktoři časopisu
Melodie, za nimiž do Orbisu chodil, jsme se pak po něm
opičili... S Františkem Horáčkem chodili fandit na Bohemku,
a jednou mě dokonce vzali s sebou. Láďa byl sice vůdcovský
typ, ale měl drobnou postavu a vypadal jako typický
intelektuál, dokonce spíš z 19. než 20. století. Když se na
fotbale hlasitě fandilo, mlčel, ale ve chvíli, kdy všechny
hlasy zmlkly a na hřišti se nic nedělo, dokázal zvolat
naléhavým hlasem: „Svině!“ Nikdo z nás nevěděl, komu ten
výkřik vlastně patří, ale tušili jsme, že jde o jakýsi
univerzální projev totálního nesouhlasu s uspořádáním světa,
a mohli jsme se uválet smíchy. Když potom přišel na náš
koncert – vystupovali jsme tehdy společně s Jiřím Dědečkem
–, dokázal se smát zase on, a to tak spontánně, že jsem
míval pocit, že někteří méně chápaví diváci teprve na
základě jeho reakcí pochopili, že jsme řekli něco
vtipného... To bylo v roce 1978 v divadélku Ateliér, kde
jeho C & K Vocal vystupoval s krásným pořadem Čas her. Na
něm jsme se my s Dědečkem moc nenasmáli, zato jsme okouzleně
poslouchali Kantorovy verše: „Jsme napůl děti / napůl
dospělí / smějem se jenom / když v tom nelítáme sami /...Kdo
je nám blízký / ten možná ocení / že se chcem vyhnout cestám
/ který jsou všem známý...“
Láďa Kantor byl vášnivec a
všechno dělal s velkým nasazením na hranici sebezničení, ať
už to byla umělecká, nebo organizační práce. Spolu se
skladatelem Jiřím Cerhou vybudoval a přes všechny existenční
potíže udržel při životě C & K Vocal, nejzajímavější a
nejodvážnější vokální soubor, který u nás v posledních
patnácti letech normalizace působil. Kromě toho inspiroval
nebo přímo produkoval spoustu zajímavých hudebních projektů,
bez něj by například nikdy nevzniklo nejlepší album Michala
Prokopa Kolej Yesterday. V Malostranské besedě míval
diskusní pořad Dialogy, na nichž četl dlouhé pasáže ze svého
milovaného F. X. Šaldy a kam si zval hosty, kteří v té době
na žádné pódium nemohli.
Uměl ze sebe udělat Švejka:
když v roce 1977 podepisovali po divadelnících takzvanou
Antichartu i „umělci z oblasti zábavné a populární hudby“,
potkal se s jedním z „povolených“ textařů, který se ho
zeptal: „Tak už jsi to podepsal?“ – „Co?“ zatvářil se
přitrouble Láďa. „No přece to prohlášení!“ – „Jaký?“ –
„Tamto z Divadla hudby!“ – „Proč?“ otázal se nakonec Láďa s
výrazem obecního blba, a tak tazatel zakroutil hlavou a
odešel. Pro svou neústupnost a neochotu ke kompromisům
rozčiloval Ladislav Kantor spoustu lidí s opačným
charakterem, ale kdo ho poznal blíž, musel ho mít rád.
Po listopadu 1989 se stal
ředitelem sekretariátu a protokolu prezidenta, pak řídil
volební kampaň ODA, dokonce i Českou filharmonii, ale to už
jsme se téměř nepotkávali. Mám ho v paměti jako kamaráda ze
starých časů, odvážného, čestného, vtipného a vlídného
člověka, a je mi smutno, že už tu s námi není.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
