Číslo 34 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem.
Martinem Kyšperským.


 

 

 

 

 

 

 

 



Vzpomínka na Láďu

„Co tady dělaj ty lidi?“ žertoval v časech totality kamarád Láďa Kantor, když jsme vyšli na ulici. „Co tu všichni dělaj, vždyť maj bejt v práci!“

Měli jsme – řadím se mezi jeho kamarády – Láďův humor rádi. Byl tehdy na volné noze a pracoval šestnáct hodin denně...

„Odepíšu se sám,“ říkával pokaždé ve vrátnici vydavatelství Orbis, kde se každá návštěva musela zapisovat. My, tehdejší redaktoři časopisu Melodie, za nimiž do Orbisu chodil, jsme se pak po něm opičili... S Františkem Horáčkem chodili fandit na Bohemku, a jednou mě dokonce vzali s sebou. Láďa byl sice vůdcovský typ, ale měl drobnou postavu a vypadal jako typický intelektuál, dokonce spíš z 19. než 20. století. Když se na fotbale hlasitě fandilo, mlčel, ale ve chvíli, kdy všechny hlasy zmlkly a na hřišti se nic nedělo, dokázal zvolat naléhavým hlasem: „Svině!“ Nikdo z nás nevěděl, komu ten výkřik vlastně patří, ale tušili jsme, že jde o jakýsi univerzální projev totálního nesouhlasu s uspořádáním světa, a mohli jsme se uválet smíchy. Když potom přišel na náš koncert – vystupovali jsme tehdy společně s Jiřím Dědečkem –, dokázal se smát zase on, a to tak spontánně, že jsem míval pocit, že někteří méně chápaví diváci teprve na základě jeho reakcí pochopili, že jsme řekli něco vtipného... To bylo v roce 1978 v divadélku Ateliér, kde jeho C & K Vocal vystupoval s krásným pořadem Čas her. Na něm jsme se my s Dědečkem moc nenasmáli, zato jsme okouzleně poslouchali Kantorovy verše: „Jsme napůl děti / napůl dospělí / smějem se jenom / když v tom nelítáme sami /...Kdo je nám blízký / ten možná ocení / že se chcem vyhnout cestám / který jsou všem známý...“

Láďa Kantor byl vášnivec a všechno dělal s velkým nasazením na hranici sebezničení, ať už to byla umělecká, nebo organizační práce. Spolu se skladatelem Jiřím Cerhou vybudoval a přes všechny existenční potíže udržel při životě C & K Vocal, nejzajímavější a nejodvážnější vokální soubor, který u nás v posledních patnácti letech normalizace působil. Kromě toho inspiroval nebo přímo produkoval spoustu zajímavých hudebních projektů, bez něj by například nikdy nevzniklo nejlepší album Michala Prokopa Kolej Yesterday. V Malostranské besedě míval diskusní pořad Dialogy, na nichž četl dlouhé pasáže ze svého milovaného F. X. Šaldy a kam si zval hosty, kteří v té době na žádné pódium nemohli.

Uměl ze sebe udělat Švejka: když v roce 1977 podepisovali po divadelnících takzvanou Antichartu i „umělci z oblasti zábavné a populární hudby“, potkal se s jedním z „povolených“ textařů, který se ho zeptal: „Tak už jsi to podepsal?“ – „Co?“ zatvářil se přitrouble Láďa. „No přece to prohlášení!“ – „Jaký?“ – „Tamto z Divadla hudby!“ – „Proč?“ otázal se nakonec Láďa s výrazem obecního blba, a tak tazatel zakroutil hlavou a odešel. Pro svou neústupnost a neochotu ke kompromisům rozčiloval Ladislav Kantor spoustu lidí s opačným charakterem, ale kdo ho poznal blíž, musel ho mít rád.

Po listopadu 1989 se stal ředitelem sekretariátu a protokolu prezidenta, pak řídil volební kampaň ODA, dokonce i Českou filharmonii, ale to už jsme se téměř nepotkávali. Mám ho v paměti jako kamaráda ze starých časů, odvážného, čestného, vtipného a vlídného člověka, a je mi smutno, že už tu s námi není.

Jan Burian, písničkář a spisovatel


  Vzpomínka na Láďu
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Jak se rodí terorista
  
Dívejte se
 
  Pozorovat ptáky je důležité
  
Navštivte