|
|
Příběh spolehlivého soudruha
Vasil Biľak, Alois Indra,
Drahomír Kolder… Tato jména se nejspíš vybaví všem trochu
znalým historie, když přijde řeč na neslavnou kapitolu
našich dějin – na „srpnovou zradu“. Těch jmen bylo ale víc.
Patřil k nim i Oldřich Pavlovský.
Perspektivou průměrného
Čecha se politické uvolnění roku 1968 jevilo daleko
nadějněji než pohledem zvenčí. Tehdejší rakouský velvyslanec
v Československu Rudolf Kirchschläger ale výstižně
vysvětlil, proč byl pro Sověty Dubčekův socialismus s
lidskou tváří nepřijatelný: „Pro Moskvu bylo nemyslitelné,
aby v Československu vzniklo další ,interpretační centrum'
komunismu, které v té době kromě Sovětského svazu existovalo
i v maoistické Číně a Titově Jugoslávii.“ Tohle dobře tušili
v Praze lidé, kterým se později říkalo „konzervativní
křídlo“, silně promoskevsky orientovaná část vrcholných
představitelů KSČ. Zrušení cenzury, volné cestování, a
dokonce možnost kritizovat komunistickou stranu, to byly pro
ně nepředstavitelné věci.
Nejpozději na počátku léta
1968 se proto zformovala skupina, která se po 21. srpnu
pokusila o nelegální převzetí moci formou takzvané
dělnicko-rolnické vlády. Vlády, která nakonec nevládla i
díky odporu prezidenta Ludvíka Svobody, který na Biľakovo a
Indrovo naléhání reagoval: „Kdybych přistoupil na takové
řešení, národ by po nás musel plivat a kopat do nás. Já jsem
starý člověk, já si mohu vpálit kulku do hlavy. Ale budu
jednat rovně a přímo.“
Mezi členy nelegální
prookupační vlády měl být i tehdy osmačtyřicetiletý Oldřich
Pavlovský, v té době ministr vnitřního obchodu ve vládě
Oldřicha Černíka. Příběh rodáka z Hodonína Oldřicha
Pavlovského začíná v roce 1945, kdy vstoupil do KSČ. O rok
později se ucházel o práci u StB, ale kvůli nízkému platu
místo odmítl. Uchytil se ve stranických sekretariátech,
nejprve vedl komunistickou organizaci ve Svitu ve Zlíně (což
byl zestátněný Baťa), roku 1952 se stal prvním tajemníkem
Městského výboru KSČ ve Zlíně, kde se seznámil s Aloisem
Indrou. Potom rychle vystřídal tři tajemnická místa na
krajských výborech KSČ v pohraničí: 1955 v Karlových Varech,
1956 v Liberci a 1960 v Českých Budějovicích.
Muselo jít o spolehlivého
komunistu, protože v březnu 1963 se stal československým
velvyslancem v Moskvě – a to bylo místo, kam se neposílal
jen tak někdo. Bezpochyby šlo o člověka, který měl k Sovětům
blízko, což se projevilo i v horkém létě roku 1968, kdy se
podepsal pod jeden z takzvaných „zvacích dopisů“. Krátce po
srpnové ostudě s dělnicko-rolnickou vládou se sice stáhl z
veřejných funkcí, ale ještě před nástupem Gustáva Husáka byl
v březnu 1969 jmenován velvyslancem ve Finsku a po šesti
letech byl vyslán na místo velvyslance do Jugoslávie. Když
se v roce 1982 vrátil do Prahy, čekalo na něj místo poradce
ministra zahraničních věcí Bohuslava Chňoupka. Zemřel v
dramatických dnech 5. prosince 1989. Rudé právo o úmrtí
věrného soudruha tehdy nenapsalo ani řádku…
Životní příběh Oldřicha
Pavlovského a napínavé okamžiky srpna 1968 přiblíží historik
Oldřich Tůma v pořadu Portréty, který vysílá ČRo Plus ve
čtvrtek 20. srpna ve 20.10.
David Hertl, redaktor
ČRo Plus |
