|
|
 Revival aneb Jak se vrátit na
pódium
První filmy Alice Nellis (Ene
bene, Výlet) strhávaly bezprostředností, vzdáleny jakýmkoli
poučkám o dramatickém vyklenutí příběhu. Naopak její
poslední díla, Mamas & Papas, Perfect Days a rovněž nyní
vysílaný Revival (sobota 29. srpna, ČT1, 21.20) se podřizují
obratně vykrouženým schématům, do nichž se vtěsnávají často
rozložité, protichůdně utkávané osudy. Postup je to ovšem
divácky vstřícnější, protože výrazněji souzní s očekáváním
publika, nabízí i větší příležitost postavám a jejich
počínání držet palce.
Revival pojednává o
znovuzrození kdysi slavné hudební skupiny Smoke, které je
však nachystáno jako ekonomicky výdělečný produkt: prohnaný
manažer totiž vymyslel všelijaké senzace, jež mají vybudit
zájem bulváru i publika o staré pány, kteří se po
desetiletích s hudebními nástroji v rukou opět shledávají.
Jeden z nich (Karel Heřmánek jej s tragikomickým smolařstvím
představuje jako ustavičného štvance před doléhajícími
závazky) se totiž k takové akci – samozřejmě bez vědomí
ostatních – ochotně propůjčí; vždyť kdo nepotřebuje peníze.
Deziluzivnímu pozadí celého
příběhu, který se týká současnosti podléhající mediálním
masážím, i příčinám někdejšího rozpadu, nyní vypočítavě
vydávaným za politické, schází hlubší rozkreslení. Režisérka
je zamlžila anekdotickou mozaikou veselých historek, jak je
aktéři příběhu prožívají, často bohužel s přebujelým
zveličením zápletek a vedlejších postav. Postupně se jak v
zakřiveném zrcadle vystřídají vypočítavá bezohlednost,
naivita i zásadové postoje, mihne se manželská nevěra i
generační rozpory.
Alice Nellis svůj umný
konstrukt, kde nalezneme špetku dojetí, špetku humoru,
špetku zadostiučinění, špetku solidárního souznění ve smyslu
„Buďme na sebe hodní“, okořenila osvědčenou příměsí trefných
postřehů. Leccos se povedlo, zejména lakonické dovětky či
postřehy, jak (si) je sdělují jednotlivé postavy. Nápadité
jsou kupříkladu komentáře týkající se na pódium vhazovaných
dámských kalhotek.
Oceníme prvky autentického
zakotvení, jak ukazuje volba skutečných sálů v Praze i mimo
ni, nebo zapojení existujících časopisů do toku vyprávění
(Rock & Pop, Respekt), jejichž referování dotváří věrohodnou
iluzi mediální odezvy. Písničky nazpívali sami herci – a
vedle Heřmánka jistě potěší i Bolek Polívka, Miroslav Krobot,
Marián Geišberg či Vojta Dyk.
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
